Nakladatel: Albatros Media - CooBoo

Rok vydání: 2013 (originál 2011)

Počet stran: 322

Překlad: Zuzana Halamíčová

Linda Ainsleyová je patnáctiletá dívka žijící v městě, které žije uzavřené ve vlastní bublině od té doby, co okolní svět pohltila válka Obnovitelných, kteří svojí kouzelnou mocí sežehli okolní krajinu. Každého v Městě čeká kouzlobraní a Linda na něj čeká už patnáct let - ostatní děti se jí kvůli tomu mnohdy posmívají a Linda se už těší, až bude k tomuto procesu předvolána. Po odebrání kouzelné síly dostane každé dítě zaměstnání v perfektním systému Města - zkrátka každý má svoji úlohu a vše běží tak, jak má. Ale Linda netuší, že když si ji k tomuto procesu z Ústavu skutečně zavolají, nečeká ji obyčejné kouzlobraní, ale zásobování celého Města svou vlastní energií. Poté se Linda musí rozhodnout, jestli žít navždy uvnitř Ústavu a nechat si odebírat energii z těla nebo utéct do nebezpečné krajiny tam venku, odkud už nebude návratu.

Obálka se neliší od původního vydání, což oceňuji, protože tohle je opět obálka, která se mi zalíbila. Samotná kniha má na první pohled takovou temnější atmosféru, což potvrzuje právě obálka, kde vévodí tmavé odstíny modré a fialové. Takže tuto část knihy nemůžu hodnotit jinak než kladně - sice znám i lepší, ale minimálně 4 hvězdičky z 5ti by si zasloužila.

str. 60

,,Je čas na kouzlobraní," řekla ta žena. Její tvář mi byla hrozně povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Představila se jako Emila. ,,Nedělej si starosti, klidně můžeš jít v tom, co máš na sobě."

,,Ale já už jsem u kouzlobraní byla," namítla jsem, slova ze mě lezla jako z chlupaté deky. ,,Teď mi máte přidělit práci. Mám jít domů."

,,Že už jsi tam byla?" Emila vypadala překvapeně. ,,To ne, to bychom určitě neudělali. Kouzlobraní se vždycky odehrává při odchodu." Táhla mě na chodbu.

,,Ale já si vzpomínám..."

,,Na co si vzpomínáš, Lindo?"

Samotná kniha je ještě rozdělena do několika částí, a pak také do jednotlivých kapitol. Přehlednost se této knize rozhodně vytknout nedá. Po prvních pár stránkách jsem poznala, že se od této knihy nedokážu odtrhnout a ten den, kdy jsem ji četla se mnou nebyla kloudná řeč. Je to přesně ta kniha, kdy po dočtení musíte přemýšlet, jak to bude dál pokračovat, proč hlavní hrdinka udělala to, co udělala, a jestli něco nemohla udělat lépe. Však to znáte - rozmýšlení nad hrdinami vás teda neopomene ani u této knihy. A když už jsem zmínila hlavní hrdinku, což je patnáctiletá dívka z Města Linda Ainsleyová, tak musím říct, že ze začátku mi přišla trochu usedlejší, ale jakmile opustila Město a začala žít v divočině, tak se mi zamlouvala čím dál víc a ke konci knihy jsem si ji už naprosto oblíbila. Samozřejmě, v divočině to není jen tak a čeká ji mnoho nebezpečí, ale na své pouti potká dva přátele - mechanickou potvůrku podobnou vose z jejího Města, která ji měla původně sledovat, a potom je tu kluk z Divočiny jménem Oren, kterého jsem si zamilovala okamžitě - je to moje nejoblíbenější postava z celé knihy i navzdory skutečnostem, které se během knihy dozvíte. Knize nechybí dynamičnost a zvraty, které jsou neočekávatelné - zkrátka nic prvoplánovaného. Po konci prvního dílu jsem se okamžitě musela vrhnout na další díl, protože napětí, ve kterém vás knížka nechá je prostě.. velké.

str. 67

Oněměla jsem hrůzou a zírala jsem do zdi. O tom, co leží za ní, se toho povídalo hodně. Příšery, duchové, pustina a to, co zbylo z válčících obnovitelných.

Celkově bych knihu doporučila všem, co mají rádi dystopii. Knížka se velmi rychle a snadno čte, takže je to spíš odpočinková četba - nemusíte namáhat buňky při nějakých krkolomných formulacích, ale zase na druhou stranu vám knížka pravděpodobně nedá spát a budete si lámat hlavu nad tím, jak to bude pokračovat dál. Řekla bych, že knížka je určena už mládeži asi od 8. třídy, ale samozřejmě to záleží na jednotlivých čtenářích - mně je 16 let a kniha mě velmi bavila a upoutala, takže myslím, že středoškoláky by to taktéž bavit mohlo.

str. 198

Upalovala jsem k černému vchodu jsem k černému vchodu do boudy, chybělo mi jen pár metrů.

Už jsem ji měla skoro na dosah, když se z krajiny vylouply stíny. Vynořily se zpoza skal a stromů, vystoupily ze samotné temnoty. Byli tak blízko, že jsem rozeznávala jejich obličeje osvětlené měsícem, upéřené bílé oči, čelisti otevřené dokořán, špičaté zuby a odporné, vyhladovělé úšklebky.

Jelikož tato recenze je velmi kladná a já opravdu nevím, co vytknout, tak této knize musím dát plný počet hvězdiček, tedy 10 - kniha na mě udělala velmi dobrý dojem a rozhodně si přečtu všechny díly, které v této sérii ještě vyjdou.

Zrovna u téhle knihy mě mrzelo, že nikde nebylo ani slůvko o autorce, a tak jsem si pár informací našla sama, protože myslím, že vědět něco o člověku, co napíše knihu, která vás zaujala, není špatné. Meagan Spooner již v dospívání trávila skoro každou chvilku čtením a právě také psaním, ale své budoucí kariéře snila jako archeoložka, mořská bioložka či astronautka. Ovšem v New Yorku vystudovala dramatiku a poté se svou rodinou procestovala velkou část světa. Právě žije ve Virginii, ale sama neví, jak dlouho tam zůstane, proože cestování jí stále oslovuje.