Některé filmy objeví divák díky návštěvě kina, některé zase až na konci roku, když se snaží dohnat všechny nové premiéry, a na jiné narazí až za několik let a to mnohdy pouhou náhodou. Existuje tolik filmů, které jsem ještě neviděla, tolik filmů, které nikdy neuvidím a tolik filmů, na které vůbec nenarazím - a přitom by se právě tyto filmy mohly zařadit mezi mé oblíbené. Ke každému filmu, který dnes považuji za můj oblíbený, se váže odlišný příběh, který vypráví mé objevení těchto filmů. A o tyto příběhy se s vámi chci každý měsíc podělit. Chci mít prostor, kde se můžu podělit o, jak mé nové filmové objevy, tak také ty, ke kterém se ráda a pravidelně vracím. Některé jsou známé a profláknuté a některé zase méně.

    Rok 2020 začal slibně, kinám se dařilo a návštěvnost byla slušná, v té době ještě nikdo netušil, že by mohla nastat situace, kdy kina budou muset na několik měsíců zavřít. Já navštěvuji kino několikrát do měsíce, projdu si všechny filmy, které daný měsíc dávají - většinou se řídím trailerem či recenzemi na letterboxd, pokud se jedná o film, který má svou světovou premiéru již za sebou, a potom na mnou vybrané snímky vyrazím do kina. Ovšem i při tomto postupu mi leckdy mezi prsty protečou zajímavé snímky, na které se třeba až zpětně podívám - přičemž už většinou není možnost film zastihnout na velkém plátně, bohužel. 

    Následující film, o kterém bude řeč, spadá také do žánru hororu a zároveň to není poslední hororový snímek, který v tomto článku zmíním. V prosinci jsou Vánoce a k těmto svátkům se vážou i různé zvyky - jedním z nich je pro spoustu lidí dívání se na vánoční filmy, tedy filmy, jejichž děj se odehrává kolem Vánoc. Dále se k Vánocům vážou i pohádky, které se v zimě, buď můžou, ale nemusí odehrávat - kdo by se rád nepodíval na Šíleně smutnou princeznu či S čerty nejsou žerty, ať už je za okny jakékoliv počasí. Samotnou kategorii pak tvoří žánrové filmy, které se řadí mezi ty vánoční, pokud mají alespoň nějakou spojitost s Vánoci. Film se odehrává během svátků nebo jenom během zimy, proč ho neoznačit za vánoční. Na honbě za dobrým netradičním vánočním filmem jsem byla letos i já a zaměřila jsem se především na horory. Při této mojí honbě jsem viděla celou řadu zábavných a neškodných hororů, které sice neurazily, ale ani nenadchly. Až na snímek Uvnitř (À l'intérieur, 2007) díky jehož existenci jsem se dozvěděla o francouzském hnutí New French Extremity, v překladu tedy Nový francouzský extremismus. Filmy tohoto hnutí se vyznačují explorací násilí, sexuality a psychiky, přičemž často v sobě skrývají hlubší témata např. sociální či politická. A většinou se jedná právě o horory. Konkrétně horor Uvnitř je doposud tím nejbrutálnějším, který jsem viděla. Film se odehrává během Štědrého dne, který hrdinka Sarah prožívá sama poté, co se zabil její manžel, otec zatím jejího nenarozeného dítěte. Během tohoto večera se před jejím domem objeví neznámá žena, která ji začne terorizovat. Tento snímek kromě brutálních scén přeplněnými násilím a gore efektů, v sobě mimo jiné skrývá i zajímavé odhalení a vyústění. Přesto si nelze nevšimnout několika aspektů, které táhnou celkový dojem dolů, např. nelogická jednání postav v několika scénách, dále nadměrné přechody v černou mezi scénámi (především v první polovině filmu) a celkově zvláštní rozhodnutí ze strany filmařů. Ale jelikož se o tomto filmu zde zmiňuji, stojí dle mého za zhlédnutí - zvláště pak, pokud jste fanoušci hororu, a pokud vám nevadí brutálnější gore horory.

    Prosinec nebyl z mého diváckého pohledu až tak produktivní, viděla jsem sice 26 celovečerních filmů, ale většina z nich byla dle mého názoru průměrných. Navíc jsem se pustila do sledování celé Saw série (o tom až někdy příště), a tak jsem viděla i více podprůměrných filmů oproti třeba jiným měsícům uplynulého roku. Na druhou stranu jsem zhlédla znovu i mnoho mých oblíbených filmů, třeba takové Tři oříšky pro Popelku by na Vánoce nemohly chybět a ukázalo se, že je to jeden z mála vánočních filmů, který obstojí i po mnoha letech, narozdíl od takové Lásky nebeské, což je film, který v sobě skrývá mnoho sexismu - což mi překvapivě uniklo během mých dospívajících let. I proto jsem si rozhodla napravit chuť následujícími filmy, u nichž mám jistotu, že je mám stále ráda.

    A tak i nadále provázely můj měsíc pohádky a filmy odehrávající se v zimě. První z osvědčených klasik je disneyovka Bambi z roku 1942, což je adaptace stejnojmenné knihy z roku 1923 od Felixe Saltena. Příběh Bambiho je známý svou hravostí a citlivostí, ale zároveň i svojí drsnější povahou, jelikož se neodvrací od temnějších témat. Přesto v animovaném filmu měly původně být ještě brutálnější scény ukazující přímo smrt některých postav. Od toho se nakonec odstoupilo, jelikož se stále přece jen jedná o pohádku pro děti. Avšak také ona knižní předloha se od těchto drsnějších témat neodvrací a některé ze scén přímo popisuje. Cílem Disneyho bylo, aby zvířátka v Bambim působila realisticky, ale zároveň aby měla jistou osobitost. To se jim povedlo, animátoři studovali pohyb opravdových zvířat, podle kterých pak nakreslili jednotlivé postavy a obličej se jim nakonec poupravil tak, aby bylo snazší ukázat emoce, které postavy cítily. Animace tohoto snímku je opravdu povedená a co se týče tvorby studia Disney, tak právě tento typ jejich animace patří mezi mé oblíbené. A jelikož příběh dokázal skvěle skloubit svoji pohádkovost s určitou drsností reálného života, tak se posunul na hranici, kde si ho dokážou užít, jak malí diváci, tak ti dospělí.

    Návratem k hororu je snímek Věc (The Thing, 1982) od Johna Carpentera. Tento horor se řadí mezi mé oblíbené, přestože jsem ho viděla poprvé teprve v létě 2020, ale u některých filmů člověk hned ví, s čím má tu čest. Film se odehrává na Antarktidě a sleduje skupinu amerických vědců, kteří jsou napadeni mimozemským virem, který se na člověku a jeho chování neprojevuje okamžitě. Díky těmto vlastnostem viru mezi kolegy postupně vzrůstá paranoia a nedůvěřivost a ani samotný divák neví, komu z postav se dá věřit. Tento snímek je známý pro své skvělé praktické efekty, které dostávají ve filmu opravdu dost prostoru. Také existuje prequel k tomuto filmu z roku 2011, kde měly původně opět dostat prostor praktické efekty, které původní film proslavily, ale producenti zasáhli, a tak natočené praktické efekty byly překryté novými CGI efekty, které byly nakonec velmi kritizovány. Zkrátka novější vždy neznamená lepší. Film Věc je také remakem staršího stejnojmenného filmu z roku 1951, ale Carpenterova verze naprosto zastínila tento starší snímek. Je nutno říci, že filmu Věc se ne vždy dostávalo velké přízně, i když je dnes tento film považovaný za kultovní záležitost a jeden z milníků žánru hororu, v době vydání filmu se mu nedařilo, ani u diváků, ani u kritiků. Film nevydělal dost peněz ani na pokrytí vlastních nákladů. Asi je dobré zmínit, že dva týdny před tím než šel film do kin, vyšel také známý snímek E.T. - Mimozemšťam, který byl oproti filmu od Carpentera dostupný divákům všech věkových skupin (film Věc dostal rating R, zatímco E.T. byl označen ratingem PG). Ve stejný den kinové premiéry filmu Věc, měl premiéru i film Blade Runner a to také mohlo mít vliv na celkovou malou návštěvnost v kinech. Co se týče reakce filmových kritiků, zde může člověk pouze hádat, proč v oné době film nezaujal či přímo odpuzoval některé z nich. Právě svými efekty i psychologickým podtextem si během následujících let získal film mnoho fanoušků, a tak se mu konečně dostalo slávy, kterou si zaslouží. 

    Posledním filmem dnešního článku je další kultovní záležitost a tou je Věčný svit neposkrvněné mysli (Eternal Sunshine of The Spotless Mind, 2004). Tento film napsal scénárista a později také režisér Charlie Kaufman, který je známý svými zamotanými příběhy. Způsob, kterým vypráví příběh tohoto filmu je non-lineární a na první pohled se může zdát býti taky zamotaným, proto zhlédnutí vyžaduje divákovu pozornost. Film vypráví příběh páru, který hraje Jim Carrey a Kate Winslet. Je to vyprávění o vztahu, o odloučení, o vzdalování se dvou lidí, kteří si kdysi rozuměli. Zkrátka taková sonda do vztahů, i když pojata velmi originálně, nejedná se pouze o drama, ale také o sci-fi. Tomuto filmu se narozdíl od toho předchozí dostalo hned velké příznivé odezvy. Film vydělal v kinech více, jak trojnásobek svého rozpočtu a dařilo se mu i mezi kritiky - dokonce snímek získal i Oscara za Nejlepší scénář v onom roce. Nejvíc zde svojí rolí překvapuje Jim Carrey, v jehož filmografii se vážné role hledají těžko a když už člověk na nějakou takovou roli narazí, i v takových filmech se objeví záblesk jeho známého humoru. Mohli byste argumentovat, že i v tomto filmu se nachází scéna, která v osobě onen humor má, ovšem já bych se dohadovala o tom, že v kontextu té konkrétní scény se vlastně o jeho humor vlastně vůbec nejedná. Při bližším a opakovaném zkoumání divák zjistí, že se o až tak komplikovaný film vlastně nejedná - co se časové osy týče, a zároveň zjistí, že postavám a jejich vztahu by prospěla větší hloubka, u níž film spoléhá na to, že divák si tuto hloubku domyslí. Pro někoho tohle může představovat problém, pro mě ne.

    Všechny tyto snímky mají společnou moji zálibu v ně, i když u filmu Uvnitř si říkám, kdy se na něj budu schopná podívat znovu. Zároveň právě snímek Uvnitř dle mého nedosahuje stejných kvalit jako některé z ostatních zmíněných filmů. Přesto doufám, že po přečtení tohoto článku odcházíte alespoň s jedním doporučením, které vás zaujalo.