Netflix opět vydal další spoustu vlastních originálních show i filmů a v dnešním článku se rozepíšu o dvou nových seriálech, které jsem stihla zhlédnout.

The End of the F***ing World
Seriál natočený podle stejnojmenného komiksu, který sleduje osudy dvou teenagerů. Alyssa a James nejsou přáteli, ale každý má své vlastní důvody, proč chce trávit čas s tím druhým. Tenhle příběh neví, čím je, a ani neví, na co si hraje - podobně jako hlavní postavy. Nemám ráda lidi, co ze sebe dělají něco, co nejsou, a to většinou navíc za účelem vypadat co nejvíc cool. Ale, za to mám ráda divný lidi a outsidery, bohužel tyhle postavy si na to většinu času jen dobře hrají. Co musím ocenit je, že seriál byl hezky natočený, byla to hezká podívaná a rychle a dobře se na to dívalo - pouhých 8 dvacetiminutových epizod se dalo v klidu zhlédnout naráz. A líbí se mi britský přízvuk, to je taky takové malé nepodstatné plus. Dále byl dobře vybraný soundtrack. A konec byl skvělý, což jak jsem se zpětně dozvěděla, je identický konec, který můžeme najít v komiksové předloze. Děkuju, ale další série nechci, takhle jsem s oním koncem spokojená. Trošku jsem nepochopila, proč se seriál snažil poukázat na realističnost některých scén, když tam bylo x dalších scén, které stejně podobně smysl nedávali. Konkrétně: jo, holky maj menstruace, super, ale když si odbarvíš vlasy neznamená to, že ty budou mít najednou úplně jinou texturu a hustotu. Tohle mě trošku štvalo, vlastně tam bylo víc věcí , co mě štvalo, jak jde vidět. Hlavně ze začátku, jediné, co jsem dokázala vnímat bylo, jak mě hlavně Alyssa celou dobu štve jako postava, postupně se to stalo lepším, což mě ale vede k dalšímu záporu. Jak si sakra dvě různý osoby můžou ve zhruba stejným časovým rozpětí uvědomit, že jsou vlastně někým úplně jiným, i když předtím měli celých 17 let na to, aby to aspoň trochu zjistili. Ne, tady jde z jednoho kontrastu do druhýho. Asi ani nemám problém se samotným seriálem jako spíš tím vykreslením hlavních postav. 7/10 a dál tenhle seriál nikomu dál doporučovat nebudu



Everything Sucks!
Seriál sleduje partu tří kamarádů, kteří nastupují do prváku na střední. Příběh se hlavně ze začátku zaměřuje na postavu jménem Luke, který se hned zakouká do o rok starší holky, která chodí do stejného kroužku jako on. Ale jak seriál postupuje, máme možnost zblízka poznat čím dál víc postav, přičemž některé z nich si nejsou jistí svou sexuální orientací, někteří neví, jestli chtějí zůstat na střední a dokonce poznáme i některé z dospěláků.
Tenhle seriál mě hodně bavil a rozhodně doufám, že se dočkáme i dalších sérií. Přišlo mi to trochu na způsob Freaks&Geek, což já můžu - prostředí střední školy, v tomto případě 90. léta, nerdi vs. ti cool. Z dobou, kdy se seriál odehrává, souvisí také super soundtrack, který obsahuje písničky, na kterých i normálně ujíždím.
Jedinou výtku mám k určitému tématu, které v jednom dílu zmíní. Po zhlédnutí tohoto dílu totiž lidi ví, že je možné se sjet z muškátového oříšku, což je fakt, prostě informace, ale zapomněli při tom tak trochu poukázat na nepříjemné vedlejší účinky téhle drogy, které můžou být i nebezpečné a ohrožující na životě. Na druhou stranu, tohle není žádný vzdělávací program a divák by měl být natolik chytrý, aby se o drogách, které chce požít, informoval sám a dostatečně.
Dále bych chtěla vyvrátit porovnávání Everything Sucks! s dalším seriálem od Netflixu a to Stranger Things. Oba seriály se odehrávají v minulém století a hlavní postavy navštěvují střední školu. Děj se neodehrává ani ve stejném desetiletí, příběh se orientuje na úplně odlišná témata a každý z nich má svoje vlastní silné stránky. Já mám ráda oba tyto seriály a jejich porovnávání mi přijde zcestné. Srovnávat by se to mohlo právě se seriálem Freaks&Geeks,který se ale také odehrává v odlišném desetiletí, ale který mimochodem také doporučuju.
Takové malé vyjádření k Lukeovi - občas to byl pořádnej asshole, lepší termín použít nejde a lezl mi občas na nervy, až jsem se divila kolik zlosti v sobě může mít, takovej klasickej nasranej malej teenager.
Klub, který Luke navštěvoval, se zabýval točením a nahráváním, což mě samotnou inspirovalo. Právě aspekt zahrnující točení a stříhání filmů se mi moc líbil.
U Everything Sucks! se, jak dojmete, tak zasmějete a já tenhle seriál můžu jen doporučit, rozhodně se zařadil mezi mé oblíbené.
9,5/10



Viděli jste některý z těchto seriálů? A jaký další netflix original seriál byste mi doporučili?

V září minulého roku jsem odjela na několik měsíců do Londýna - jen tak, jelikož se mi tohle město zalíbilo, když jsem tam byla předtím, a tak jsem si řekla, proč se tam nepodívat na dýl. Původně jsem tam plánovala jet přes workaway, což je stránka, kde lidé hledají dobrovolníky z celého světa, kteří by vykonávali práci výměnou za ubytování a stravu. Ale při mém hledání jsem narazila ještě na stránku hosteljobs a worldpackers, přičemž hostel, v kterém jsem nakonec žila, jsem našla právě na worldpackers. Na této stránce byste se měli registrovat pro možnost zaslání odpovědí na inzeráty, ale můžete i přímo kontaktovat dané hostely, přes kontakt, který uvádějí na svých stránkách, což jsem udělala já. Napsala jsem e-mail s tím, kdo jsem, co od této zkušenosti očekávám a co nabízím. Hostel se mi za pár dnů ozval a jelikož jsem v té době zrovna byla v Londýně, mohla jsem se osobně dostavit na pohovor, ale ten mnohdy ani není nutný, nebo se můžete domluvit na skype pohovoru, no a vzali mě. Začátkem září jsem odjela do Londýna, kde jsem měla strávit minimálně dva měsíce.

Předtím než budu psát, cokoliv dalšího o mé zkušenosti, chci podotknout, že všechno je založené na zkušenosti z pouze jednoho konkrétního hostelu. 

Jak jsem zmiňovala, v tomto hostelu jsem měla strávit dva měsíce, ze kterého se nakonec staly více jak tři měsíce, k tomu proč se dostanu až později v článku. Většinou máte nastavené tedy nějaké minimum, na kterém jste se šéfem domluvení. Podle mě není fér odejít před uplynutím této doby, pokud tedy nedochází k porušování vzájemně nastavených pravidel, nebo se tam cítíte opravdu špatně, ale tohle se týká obou stran - pokud člověk počítá s tím, že bude moct v daném hostelu zůstat určitou dobu a majitel mu předčasně řekne "Ahoj" předčasně a bez důvodu, asi bych si dávala bacha. Proto vykonávejte svoje povinnosti poctivě, ale zároveň se sebou nenechejte zametat.
Pojem Work Exchange je tedy vykonávání práce za ubytování především, ale mnohdy i za stravu a další výhody. Tento pojem zmiňuji hlavně pro ty z vás, kteří si budou chtít hledat stránky, na kterých můžou podobné nabídky najít, nebo jen zkušenosti dalších lidí s touto formou práce.

Začnu samotnou prací a k výhodám a podmínkám v hostelu se dostanu. Moje směny byly 6tihodinnové a většinou jsem začínala v 8 a končila ve 2, přičemž mezitím jsem měla ještě zhruba půlhodinovou pauzu, takže člověk měl čas si jít zapálit a něco pojíst. Pozice, kterou jsem zastávala, by se dala označit jako housekeeping a skládala se z několika činností - jako první jsem ráno začala uklízet všechny koupelny a záchody, a potom jsem si šla na recepci pro seznam pokojů, na kterém bylo poznačeno, které pokoje jsou prázdné, odkud lidi v daný den odjížděli, a do kterých se noví hosté stěhovali. Mimo pokoje, v kterých se každý den vynášeli koše, jsem také uklízela některé chodby a komplet uklízela všechny soukromé pokoje, přičemž některé měli svoji vlastní koupelnu a v nichž jsem také musela povlíkat postele, jelikož se jednalo o "speciální" pokoje.
Trvalo mi nějakou dobu než jsem se naučila dělat všechnu práci natolik rychle, abych končila v dohodnutý čas. Ze začátku jsem přetahovala, přece jen, když neudělám tu práci já, tak nikdo, ale práce bylo prostě tolik, že se to v jednom člověku nedalo zvládat včas a zároveň pořádně odvést danou práci. Proto jsme se s majitelem dohodli, že ke mě přijme dalšího dobrovolníka - většinou je to tedy o domluvě, člověk se nesmí bát svoje obavy říkat nahlas. Ale byly dny, kdy práce bylo opravdu moc, víc než bylo personálu v daný den k dispozici, a tak jsem za nějakou práci navíc, která nebyla součástí mých povinností, dostala zaplaceno. Jinak celkově jsem pracovala 5 dní v týdnu a 2 dny jsem měla volno. Ještě taková poznámka, jelikož jsem uklízela i pokoje, lidé v nich po svém pobytu mohli zapomenout nějaké věci, samozřejmě věci, které tam nechali nedopatřením se odevzdávaly na recepci, ale takové věci jako drobné nebo i spoustu neotevřeného jídla či alkoholu jsem si mohla nechat. Taková maličkost, třeba by to někoho zajímalo.


Pokud máte dobrý kolektiv, v kterém pracujete, pak je to všechno o domluvě. Ale nastala situace, během které odešla z hostelu holka, se kterou jsem si střídala služby - tedy ona pracovala, když já jsem měla volno a některé dny jsme pracovaly dohromady. Vždycky, když potřebovala, tak jsem si s ní vyměnila službu a vyhověla jí - je to zkrátka o pomáhání si, a proč bych si tu službu nevyměnila, když prostě můžu a tomu druhému člověku to pomůže. Jeden večer jsem vyrazila s kamarády na maraton do kina, který se promítal přes celou noc a další den jsem měla volno, tedy byla jsem domluvená, že v daný den bude ona pracovat sama - a tento maraton jsem měla domluvený opravdu dlouho dopředu a ona o tom moc dobře věděla. No, předtím než jsem na maraton odešla, ještě během naší společné směny předchozí ráno, se daná "kamarádka" rozhodla sbalit a odejít, vlastně to neměla v plánu říkat ani na recepci, ani mně - přitom já zrovna uklízela pokoje, které jsme měly v daný den uklidit. A v ten moment jsem v hostelu byla já jediným člověkem, který dělal housekeeping, takže další den ráno, hned jak jsem přišla z maratonu, jsem začala "svou" směnu. A podotýkám, že tohle byla jediná směna, kterou jsem si za celou dobu chtěla "vyměnit". Úžasné chování. No, danou směnu jsem odpracovala, začala jsem později kvůli té akci, ale majitel byl samozřejmě rád, že aspoň někdo může pracovat, plus mě pomohli i lidi z recepce, když měli čas navíc. Aspoň vím, že nemám nutně od každého očekávat to samé, co jsem pro ně udělala já. Tohle byl asi takový delší rant mimo, ale zmínit jsem to musela, navíc to byla jediná situace ohledně práce, která mě fakt naštvala.

Ale měla jsem i jiné super spolupracovníky, jinak nové spolupracovníky vždy zaučoval předchozí pracant, takže tahle práce pak připadala i na mě a byla to zajímavá zkušenost. Práce ve dvou byla až na zmíněnou zkušenost super, i když já si většinou užívám práci o samotě, ale v tomto případě byl člověk rád, že měl na všechno čas a mohl práci odvést důkladně. S některýma lidma jsem se během směn opravdu nasmála a takovéto směny ubíhaly rychle a člověk se na ně snad i trochu těšil.
Pak byli i lidi, s kterýma byly spíš samé problémy, v tom smyslu, že se rádi ulévali a stále si stěžovali - třeba i na moc práce, přičemž se dalo všechno zvládnout, zvlášť ve dvou lidech. Já začínala na samé pozici sama. A zaučování některých lidí bylo zajímavé, občas trochu frustrující, jelikož ne každý umí dobře anglicky, hodně lidí do Anglie jede právě z důvodu naučit se anglicky, takže člověk v takových situacích potřebuje trochu trpělivosti.


Co se týče lokace hostelu, ta byla perfektní, hostel se nacházel v South Kensington, což je velmi hezká a drahá čtvrť. Bydlela jsem hned u stanice metra, v blízkosti byly obchody, i kavárny, třeba i takový Starbucks, a u mě a mých přátel velmi oblíbený McDonalds, hlavně proto, že měl otevřeno až do dvou do rána. Jinak za 20 min. pěšky se člověk mohl dostat k muzeím a do Hyde Parku a do samotného centra Londýna se dalo pěšky dojít za hodinu, což není až tak špatné, i když pokud měl člověk peníze na to si vzít metro, byla to samozřejmě lepší volba - jako největší mínus Londýna určitě vidím tu cenu dopravy. Ještě k samotnému ubytování pracovníků - pracující hostelu měli svůj vlastní pokoj, který se nalézal v suterénu hostelu a v něm bylo 8 postelí, tedy 4 palandy. Bohužel se mi nepodařilo ukořistit spodní palandu, a pak už nebyla příležitost si to s nikým vyměnit, ale to až tak nevadilo. V pokoji byly k dispozici i komody a poličky a jednalo se o největší pokoj v celém hostelu. Určitě se nejednalo o nejlepší pokoj, jelikož majitel dbal víc o pokoje pro hosty a zvlášť o soukromé pokoje než ty, v kterém žili samotní lidé, co pro něj pracovali. Jinak samotné bydlení v hostelu rozhodně není až tak špatným, ale nevýhodou spaní v jednom pokoji společně, je určitě ten fakt, že každý má jiný spací režim, hlavně proto, že každý pracuje v jiné hodiny a tento hostel měl k dispozici navíc 24hodinovou recepci, což znamená, že někteří pracovali přes noc a přes den potom spali. Takže žádné trávení času v pokoji nebo čtení si tam a podobně, to už radši člověk trávil čas ve společných prostorech.


Co se týče stravy, tak na snídani jsme si mohli udělat toasty nebo vajíčka nebo si dát cereálie a během celého dne byl k dispozici čaj i kafe (i když to kafe se nedalo pít, takže jsem si koupila svoje vlastní, a taky horkou čokoládu, protože co je lepšího než dívat se na film s hrnkem horké čokolády v ruce). A večeře byla v hostelu taky zdarma, většinou byl někdo hlavní, kdo dělal večeře, ale jednou týdně vždy pomáhal i každý z dobrovolníků. Já sice vůbec vařit neumím, ale pomáhala jsem a všechno se zvládalo. Jinak během dne byla k dispozici kuchyň pro všechny, kdo si chtěl něco připravit k obědu a tak.

Výhodou, kterou měli pouze dobrovolníci, byla také možnost využití pračky a sušičky. Jinak tenhle hostel měl i další aktivity a výhody i pro hosty - jako možnost půjčit si kytaru, playstation, k dispozici byly i nějaké deskové hry, netflix, na kterém jsem se tam stala závislou a asi by se našly i další drobnosti.

Ze začátku jsem měla v plánu si najít i druhou práci v Londýně - byla jsem i na nějakých pohovorech a zkušebních směnách, ale časově mi to buď nevycházelo s mýma směnama v hostelu, nebo mě na některých místech nevzali. Potom jsem si už ani práci nehledala, jelikož jsem neměla dost energie ani na pořádné prozkoumávání Londýna, natož na chození do další práce. Ale mám kamarády, co si práci našli a vyhovovalo jim to.
Nutno podotknout, že kdybych si našla práci přímo v Londýně, tak by se jednalo o moji celkově již třetí práci, mimo samotné dobrovolničení v hostelu ještě pracuji online přes počítač, což je výhoda, jelikož můžu pracovat odkudkoliv na světě, ale jak už jsem zmiňovala, v hostelu je někdy těžké se pořádně soustředit, a tak se mi určitě líp pracovalo v kavárnách - nebo se dají najít i určité knihovny, kde se dá pracovat, já osobně mám ráda prostředí kaváren, jak pro práci na počítači, tak i pro čtení nebo psaní si, v hostelu za vámi přece jen někdo může přijít a trochu vás otravovat, nebo může být hostel někdy až moc hlučný - když se lidi dívají na televizi nebo hrají playstation.


Samozřejmě, atmosféra v hostelu záleží i na samotném majiteli, šéfovi, ten tam v našem případě sice byl většinou, ale ve své vlastní odlehlé kanceláři, mezi hosty tolik nechodil ani se s nima neznal, podle mě se u tohoto strašně pozná, koho vedení hostelu upřímně baví, a kdo za tím vidí jen profit, to ale nic nemění na tom, že ostatní lidi, co tam pracovali byli strašně fajn a vztah personálu s hostama byl naprosto skvělý, všichni jsme tam byli víceméně kamarádi - hlavně personál a dlouhodobí hosti.

V mém konkrétním případě asi musím zmínit i to, že zhruba po měsíci tam jsem začala mít problém se vstáváním načas, však to možná někteří znáte, párkrát se to může stát, ale nesmí to přejít do pravidelného problému, a jelikož s tímhle jsem měla problém pak už i ke konci střední (u mě to souvisí s motivací celkově), tak jsem to "vyřešila" tak, že spát jsem chodila po mé směně, vzbudila se na večeři, a pak byla celou noc vzhůru - pracovala na notebooku, koukala se na něco na netflixu nebo byla s lidma na recepci, ono těch lidí vzhůru zůstávalo vždycky víc, a večer/v noci byla největší sranda.. Zároveň, ale tohle řešení nikomu nedoporučuju. Proto jsem později už neměla tolik času prozkoumávat Londýn, jelikož jsem doslova všechna odpoledne prospala, ale poslední týden jsem si to opravdu vynahradila, a konkrétně noc předtím než jsem odjížděla jsme vyrazili s partou kámošů na techno party do Brixtonu a mě hned ráno potom jel autobus do Česka, takže jsem aspoň skoro celou cestu prospala (jinak jsem jela se Student Agency, které doporučuju, jeďte přímo z Prahy, na bus z Brna se nečeká, dělají se často přestávky na benzínkách a je to fajn).


Co se týče atmosféry jinak, tak ta byla opravdu přátelská, mně trvalo chvilku se socializovat, přece jen jsou lidi, s kterýma si hned sedneš, s někým si prostě nesedneš vůbec, navíc lidé se skoro pořád střídají - staří odejdou, noví přijdou. Ve výsledku jsem zjistila, že z lidí, s kterýma jsem se ze začátku tolik nebavila, se stali mí kámoši a našla jsem si super partu lidí, s kterýma jsem pořád v kontaktu a máme v plánu se ještě vidět.
Ale pak jsou tu i fajn lidi, které jsem poznala, o nichž vím, že je třeba už nikdy v životě neuvidím s největší pravděpodobností, což je divný pocit, ale člověk za život pozná tolik lidí, že si na tohle asi musí zvyknout.
Ani bych nevěřila, jak ráda se budu seznamovat s novýma lidma - nejenom s těma, co tam pracují, ale i s hostama - jelikož někteří tam bydleli dlouhodobě, takže jsme tam všichni tak společně bydleli, taková komunita, a asi poprvý v životě mi přišlo, že na věkovém rozdílu nezáleží - jelikož mám zábrany s komunikací se staršíma lidma z jiné generace, i když mimo to tam byla většina lidí spíše podobná mému věku. Já konkrétně jsem tam byla nejmladší po nějakou dobu, při mých 19 ti letech.
A lidi, na které narazíte v hostelu, jsou většinou super open-minded a celkově otevření novým věcem a novým lidem a i právě proto jsem si s tolika lidma nakonec sedla.
A když se chceš s někým začít bavit, prostě za nima jdi, o nic nejde, lidi jsou v pohodě - kéž bych se tímhle řídila i na střední.


Upřímně, byly momenty, kdy nezáleželo vůbec na tom, že jsem byla v Londýně, v podstatě jsem mohla být kdekoliv na světě - to dokazuje, jak na člověka působí jen přítomnost lidí okolo.
A taková poznámka mimo, jakmile je člověk pryč z Česka, najednou se po něm lidi shání a ptají se, jak se má, což působí strašně falešně, zvlášť u lidí, které potom při "návratu" do Česka znovu vidím a jde vidět, jak "nadšení" z mé přítomnosti jsou.

Jinak tenhle článek sepisuju na základě mého deníku, který si vedu už strašných let, ale někdy bylo pro mě těžké si najít čas si zapsat do tohoto deníku, jak člověk nemá nikdy chvilku sám pro sebe, tak to musí do života zakomponovat jinak, s těma lidma okolo a zkrátka se trochu umět přizpůsobit okolnostem - na čemž pořád pracuji, ale myslím si, že mě baví právě ta nevyzpytatelnost všeho.

Takové trochu mimo "poučení" nebo naučení souvisí s tím poznáváním nových lidí, lepší je si udělat nepřátele než fake přátele - zkrátka je lepší být k někomu brutálně upřímný než jít s proudem a zjistit, že jseš "kamarádem" někoho, koho vlastně nemáš rád, není to fér ani k jednomu z vás.

Na závěr musím dodat, že se jednalo o skvělou zkušenost, člověk se stane určitě víc samostatným - jestli už předtím nebyl, pozná spoustu nových lidí, naučí se spoustu nových věcí - nejenom o tom, jak hostel funguje, ale o různých věcech a různých situacích. Největším mínusem je určitě to, že člověk nikdy nemá chvilku jen sám pro sebe, nikdy není sám - i přesto jsem v tomto hostelu zůstala více jak tři měsíce, skoro jsem tam zůstala i na Vánoce, i když se přiznám, že jsem měla několik menších záseků, kdy jsem si říkala, že to nedávám, což možná souvisí jenom s mým mentálním rozpoložením celkově.

Určitě mi napište vaše zkušenosti s work exchange do komentářů, tohle pravděpodobně nebude moje jediná zkušenost s tímto typem práce.











tématicky podobné články:
filmové maratony v kině vs. v hostelu: http://fantasy-maniak.blogspot.cz/2018/02/filmove-maratony-v-kine-nebo-doma.html
článek plný fotek a myšlenek, přičemž některé z nich souvisí i s mým pobytem v Londýně: http://fantasy-maniak.blogspot.cz/2018/02/myslenky-ohlednuti-i7.html
dobrovolničení na hudebních festivalech v Anglii: http://fantasy-maniak.blogspot.cz/2017/09/dobrovolniceni-na-hudebnich-festivalech.html
pár fotek z Londýna v létě: http://fantasy-maniak.blogspot.cz/2017/09/na-par-dni-v-londyne.html

pro více fotek nejenom z Londýna mě můžeš sledovat na instagramu @juliekrocova

Jestli máte jakékoliv otázky k Londýnu nebo vlastně k čemukoliv, napište je do komentářů a já budu na všechny otázky odpovídat :)

Během srpna jsem jela na dva týdny do Anglie a při té příležitosti jsem se zdržela na pár dní i v Londýně. Do Británie jsem cestovala autobusem, jelikož s krosnou a dalšími zavazadly to byl ten nejlevnější způsob, jak se tam dostat. Vše tedy začalo cestou, kterou ale zároveň doprovázelo také mnoho komplikací. Zvolila jsem si společnost Student Agency, jelikož jsem s ní měla doteď pouze samé pozitivní zkušenosti, takže když jsem s nimi poprvé jela do zahraničí, hned se to zvrtlo. Jízdenka Brno-Londýn v sobě totiž ukrývá přestup v Praze, na který má člověk půl hodiny, ale jakmile má váš autobus díky D1 zpoždění více jak 45ti minutové, máte holt smůlu, autobus na vás nečeká. Takže poučená pro příště, do ciziny se vydávej až rovnou z Prahy. Student Agency mi zajistily náhradní dopravu u společnosti Flixbus s tím, že jsem přesedala v Kolíně nad Rýnem a do Londýna jsem se dostala o 17 hodin později než jsem původně plánovala - sbohem letní kino na střechách Londýna, sbohem můj oblíbený filme na plátně, lístek za víc jak pětistovku mi zkrátka jen tak propadl. A Flixbus ušel, i když i díky němu jsem nabyla dalších 2 nebo 3 hodin zpoždění. O samotné cestě jsem se rozepsala na pořádný odstavec, a tak bych se měla přesunout k tomu, co jsem v Londýně vlastně dělala.

Jelikož jsem v hlavním města Anglie zůstala opravdu jen na chvíli, rozhodla jsem se na vlastní kůži poprvé vyzkoušet couchsurfing. Ubytoval mě fajn kluk z Filipín, který zrovna v Londýně studoval a v jeho studentském pokoji jsem mohla na zemi v klidu přespat, navíc to bylo skoro v centru Londýna. Tohle rozhodně nebylo naposledy, kdy jsem couchsurfingu využila, byla to hrozně fajn zkušenost. John, tak se můj hostitel jmenoval, byl hrozně fajn a dobře jsme si popovídali a jeden večer jsme si šli i s jeho kamarádem sednout do hospody - kde se k nám přimotal i jeden opilý týpek z Česka, kdo by to byl řekl, že tam narazím na mého krajana.

Nakonec jsem měla pouze jeden celý den v Londýně, chtěla jsem si město spíše jenom projít a samozřejmě jsem toho i spoustu vyfotila. A Londýn se mi při tomto procházení nějak zalíbil - tedy ne, že by se mi předtím nelíbil, naopak, ale spíše vím o čím dál víc místech, které chci pořádně prozkoumat nebo jen navštívit a zkrátka na to není nikdy dostatek času. Nejvíce se teď momentálně stejně vyznám na Victorii station a metru a všech těchto dopravních uzlech, tam jsem strávila více času než bych chtěla. Ale dále jsem se opět ocitla v St. James parku, kde se mi to strašně líbí, prošla jsem se po břehu Temže a celkově se začala o trošku líp orientovat v tomto obřím městě.

O tomto městě na mém blogu ještě rozhodně uslyšíte ;)


















A komu se líbí moje fotky, tak budu ráda, když mě bude sledovat i na instagramu → @juliekrocova