V lednu 2016 jsme se rozloučili s pátou sérií American Horror Story, rok ještě ani neskončil a Ryan Murphy nám přinesl sérii novou, která se začala vysílat 14. září a finále vyšlo 16. listopadu. Předchozí série Hotel mě začala po pár dílech nudit, vlastně mě žádný díl příliš nebavil, ale těšila jsem se na novou sérii, jelikož mám některé série AHS velmi ráda. Hned pár dní po tom, co vyšel 1. díl 6. řady, napsala jsem o něm článek >zde< - tam si můžete přečíst moje první dojmy z poslední řady nazvané Roanoke a taky si tam můžete přečíst to, o čem jsem si vůbec myslela, že celá série bude, jaká byla moje očekávání a tak podobně, článek jsem si teď znovu nečetla, takže se můžete stát, že se budu opakovat, pokud se můj pohled na některé věci nezměnil.

Začnu samotným příběhem a konceptem šesté série. Koncept, nebo typ vyprávění, je velmi specifický - znáte takovéty pořady, které vypráví nějaký skutečný, často strašidelný, příběh, skuteční lidé ve studiu vypráví, co se jim stalo, a pak jsou tu herci, kteří hrajou dané postavy. Takže se jedná o dvě paralelní vyprávění. Manželé si koupí dům v Severní Karolíně, ten dům je spíše na samotě, a to co prvně nevědí je, že ho doprovází bohatá a velmi brutální historie v podobě vražd a pověstí. I jim se tam neděje nic pěkného a to my, jako diváci, sledujeme. Tuhle sérii bychom mohli v podstatě rozdělit na takové dvě poloviny - v první se odehrává tento, mnou popsaný, pořad a v druhé jde o takové jeho pokračování. Nechci toho moc prozrazovat, ale zároveň - ono toho moc k prozrazování není.

Okolo každé série AHS je udělaný takový hype a boom, i když s každou sérií už tohle, podle mě, víc a víc upadá. Líbil se mi koncept série, ani ten příběh nebyl úplně špatný, ale upřímně? Čekala jsem něco víc, však od tvůrců Murder House a Asylum, nebo i Freakshow, by člověk měl čekat něco víc. Když pominu již zmiňovaný Hotel, který za moc nestál. První polovina série mě dost bavila a byla jsem fakt natěšená na to, co se bude dít dál. Navíc jsem čekala, že tam má být nějaký ohromný twist, ale abyste nebyli zklamaní jako já - nevím tedy, co mělo být tím ohromným překvapením a převratem, ale já tam nic takového nenašla. První polovina byla tedy fajn, ale s tou druhou to šlo už hodně špatně. Strašidelné to tedy nebylo skoro vůbec, víc se u toho člověk nasmál, jak si říkal, jak je to blbý a co dalšího vymyslí. Blbé je možná špatné slovo, ale ono to bylo tak přehnané a neskutečné, až to bylo blbé. No, k finále se možná ani nebudu vyjadřovat - nevím, co to mělo být, jestli to mělo opět ohromit nebo překvapit.. No, v porovnání s ostatními sériemi (neviděla jsem Coven a Hotel jsem nedokoukala), byla tohle jedna z těch horších, asi bych ji dala před Hotel, protože jsem se na to přece jenom dodívala, ale že bych tím byla ohromená, to vůbec,

Jo a ještě je tu propojení s ostatními sériemi, což jsem úplně nezkoumala, i když jedno je hned na první pohled jasné, pokud jste viděli celou sérii, a potom taky, samotný dům dost připomínal Murder House. No, já nevím, za každou cenu propojovat série a dávat jim něco společného - co takhle udělat radši sérii nezávislou na jiných, ale za to pořádnou. Sedmá série by měla vyjít už příští rok, tak uvidíme.

Mě osobně to docela zklamalo, i když na druhou stranu, aspoň jsem se zasmála nad některými věcmi. Spíš to připomínalo parodii, ale nejsem si jistá, jestli zrovna o to tvůrcům šlo.

Sledujete American Horror Story? Která série je podle vás nejlepší a která nejhorší? Za mě je nejlepší Murder House a nejhorší Hotel nebo Roanoke. Určitě mi napište do komentářů váš názor.

A nakonec se vás chci zeptat, na kterém nejlepším představení jste byli vy?

https://www.instagram.com/juliekrocova/

https://www.instagram.com/instxgramer/

Byli jste na jejich koncertě taky? Popřípadě na kterém posledním koncertě jste byli?

James Arthur se vrací po třech letech s novou deskou. V roce 2012 se stal vítězem 9. řady X Factoru a další rok vydal self-titled album pod Syco Records. Simon Cowell, jemuž společnost patří, poté údajně zrušil smlouvu s Jamesem, který napsal písničku "Follow The Leader", kde v jedné části použil slovo terrorist - tahle písnička se neobjevila na žádném albu. Koncem roku 2015 zpěvák potvrdil, že podepsal novou smlouvu s Columbia Records a chystá nové album.
Druhé album Jamese Arthura nese název "Back from the Edge" a nahrával ho mezi rok 2014 a 2015. Album vyšlo 28. října 2016 a 9. září mu předcházel singl "Say You Won't Let Go", který se dostal na první místo v UK Singles žebříčku. Ještě zmíním to, že deluxe verze alba obsahuje rovnou 17 písní.

Ještě než se pustím do recenze samotného alba, musím zmínit to, jak jsem se těšila na jeho novou tvorbu. Jeho první album jsem si zamilovala, a i když ho u mě předčily už jiné desky, furt si písničky z něj ráda poslechnu. Důvod toho, proč nic nového nevydával, jsem se dozvěděla poměrně nedávno a jsem ráda, že mu vyšla smlouva s jinou nahrávací společností. No, asi se ještě vyjádřím ke coveru alba, jelikož to se mi zdá takové.. jakoby narychlo udělané, asi bych zvolila jinou fotku a jinou úpravu fotky, ale každému se líbí něco jiného, že ano? Nejdůležitější je ale především obsah alba.

Jelikož je na desce tolik písniček, a jelikož je James můj docela dost oblíbený zpěvák, tak jsem se rozepsala asi víc než jsem měla, pokud je to na vás až moc dlouhé, v odstavci na konci najdete moje celkové hodnocení a taky moje nejoblíbenější písničky z alba :)

Album otevírá písnička Back from the Edge, ve které pravděpodobně navazuje na to, proč nevydával nic nového. Nebo alespoň to si myslím, jelikož tam mluví i o tom, jak je snadné někoho odsoudit a taky je tu část: "They don't like my lies, they don't like my songs | Except in karaoke when they're singing along", což je strašně pravdivé a tohle.. líp to asi říct nejde, moc se mi tahle část líbí. Každopádně hned první písničkou mě James Arthur ujišťuje, že stále umí napsat chytlavé, ale zároveň velmi dobré, písničky. Ze začátku se mi moc nelíbil beat, který se na začátku písničky objeví, ale jak se všechny zvuky propojí dohromady, všechno zní spolu skvěle. A popravdě, při tom, kolikrát jsem tu písničku už slyšela, si už nějakého divného náběhu beatu nevšímám - asi je to spíš jen o tom zvyku. Písnička Say You Won't Let Go je zároveň i singlem a k téhle písničce vznikl i klip. Je to zkrátka takováta zamilovaná písnička, ale je pravda, že James si umí se slovy hrát pěkně. A je to jeden z mála zpěváků u nichž si ráda poslechnu i takovéto písničky. Jelikož tenhle singl předcházel desce, tak jsem ho slyšela docela hodněkrát, i když mě tolik neokouzlil, ale zároveň mě přiměl se těšit na desku, jelikož melodie a ten zpěv, to zkrátka umí a ani tahle písnička není výjimkou. Uznávám, že je to hezká písnička, i když taková romantická, ale něco do sebe má. Když začala hrát prvně písnička Prisoner, kontrolovala jsem, jestli mi nezačalo hrát nějaké album, ale vůbec ne, je to zas něco jiného, ale pořád je to James. Všechny jeho písničky jsou tak procítěné a přenášejí svoji náladu i na posluchače - tohle je dost vážná písnička,ve které můžete slyšet tu naléhavost, v tomhle se mi líbí jeho tvorba, že i když zpívá o něčem takovém, jeho písničky rozhodně nejsou ukňourané, všechny emoce umí vložit do hlasu naprosto jinak. A tohle je taky první písnička na albu, kde i rapuje. Doporučuju si přečíst >tenhle< článek, pokud vás zajímá i něco dalšího kolem Jamese Arthura, kromě jeho hudby, třeba to, co doprovázelo jeho výhru v X Factoru. Can I Be Him je opět další písnička o lásce a tak, a jak už jsem psala, takovéhle písničky většinou nejsou pro mě, většinou mě ty lyrics spíš iritují, než že by mně přišly romantické, ale on umí poskládat slova do vět tak, že je to fakt hezké, a že i takového necitu jako mě to dokáže aspoň trošku chytit. A to už je, co říct. Určitě to není moje nejoblíbenější písnička z alba nebo tak něco, ale uznávám, že je to fakt hezká písnička. Jako obvykle ty nejlepší písničky z alba (podle mě), najdete ke konci recenze. I v písničce I Am ukazuje, že má co říct a že to nejsou jen bezduché texty, protože ať už píše o lásce, životě nebo o čemkoliv jiném, vždycky je v tom myšlenka. U tohoto mě tak napadá to, co jsem psala v recenzi na nové album Shawna Mendese - ten sice píše pořád o vztazích a lásce, ale jeho texty jsou spíš popisování situací, kde je strašně těžké najít cokoliv navíc, jakoukoliv myšlenku navíc. Ale tohle rozhodně není případ Jamese, spíš naopak, jeho texty se mi vždycky líbily a tohle album ukazuje, že se mi furt líbí. Train Wreck mě ze začátku tolik neoslovila, ale nacházím k ní cestu, čím víc si ji procházím a čím víckrát ji slyším, tím víc se mi líbí. Opět, není to moje nejoblíbenější písnička z alba, ale už jsem si k ní našla cestu. Píseň Safe Inside napsal prý pro svoji sestru a spíš je to hezký vzkaz pro ni, než něco co bych si jako posluchač poslechla. Opět začíná písnička klavírem a potom se k tomu přidává taková vyprodukovaná/elektronická(?) hudba, která mi tam moc nesedí, ale to je asi jen takový můj postřeh. Písnička Sober je první, co se mi opravdu moc nelíbila, teda najdou se tu prvky, které se mi líbily naopak moc, třeba ten kytarový riff je skvělý, ten vyprodukovaný doprovod to opět trošilinku pokazil, ale hlavně, co mi jde proti srsti, je ta první sloka, kde naráží na víru - v tomhletom je to takové ošemetné, já jako atheista jsem v tomhle dost zarputilá a tahle sloka se mi prostě děsně nelíbí, ale co se mi líbilo, tak jeho slovní obraty se zpěvačkama a jejich písničkama - tedy Beyoncé a Drunk in Love, ale hlavně Lana Del Rey a Video Games, tohle zase dokážu ocenit. Ale určitě to nebude písnička, kterou bych si sama pouštěla. Phoenix má v sobě hodně výšek, což o to, James to dokáže vyzpívat, akorát že já mám radši písničky, kde se drží spíš v hlubších tónech. Phoenix je spíš poklidnější písnička, vysoko posazená a u mě osobně se nezařadila mezi mé oblíbené. Vůči písničce Let Me Love the Lonely jsem měla nějaké předsudky, ale jakmile jsem ji uslyšela, všechno jsem zapomněla a tuhle písničku jsem si zamilovala. A ty sloky zpívané hluboko a spíše zpívané potichu, tím mě dostal. Prostě krásná písnička. Před vydáním desky zveřejnil James ještě jednu písničku a tou byla Sermon, i když se nejedná o singl. Na tomhle tracku se objevil taky jediný host desky, tedy Shotty Horror, rapper, a ten rap tam pasoval a nevadil mi. Jen škoda, že na více písničkách nerapuje i James. Lyricky tohle není moje nejoblíbenější písnička, ale i tak má něco do sebe, a hlavně je skvěle hudebně napsaná, takže asi tak. Poslouchá se skvěle. Remember Who I Was je opravdu hezká písnička, touhle písničkou James pravděpodobně odkazuje na to, jak se cítil a jaký byl ty dva roky, kdy nic nevydával. A taky to má hezkou message, z které by si někteří mohli vzít příklad. Moc hezky napsané, doprovod tvoří především kytara a celkově je to spíše pomalejší písnička zaměřená na slova. Opravdu moc hezky napsané. Písnička Finally je také spíše poklidnou se spíše kytarovým doprovodem. Nevím, nevím, mě tahle písnička nedostala. The Truth se jmenuje the truth po právu, o slávě, o tom, co ztratil, o tom, co osvobodí. U téhle písničky naopak s klidem můžu říct, že si mě získala. Úžasná. Je to docela těžké si to přiznat, ale písnička Skeletons ke mně promlouvá dost a je mi zní smutno a víří se ve mě tisíc pocitů. Další emocionální spouští je písnička If Only. Energická, s tím, že má co říct. Beat je úžasný a dodává písničce strašně moc. Nástup refrénu v písničce Coming Home for Summer je mocný a celá písnička má něco do sebe. Začíná i končí sborovým mmm a myslím, že je to velmi dobře zvolená písnička na konec celého alba.

Celkově jsem si tohle album moc oblíbila a od té doby, co vyšlo, ho poslouchám skoro pořád. Rozhodně se tu našlo pár písniček, které se zařadilo mezi mé oblíbené. Jsem strašně ráda, že se James Arthur vrátil s novou tvorbou, a že se jeho singl ujal takhle dobře (i když třeba nepatří mezi nejlepší písničky na desce). Jeho debutová deska si mě získala a stejně tak i tato druhá. Jediné co, tak mi přišlo, že písničky na středu alba jsou trochu slabší, takže začátek a konec alba je našlapaný, ale ve středu to trošilinku pokulhává. Některé písničky mi také ze začátku připomínaly jiné písničky, které jsem někdy slyšela, ale to spíše u toho prvního poslechu. Za to některé jiné písničky mě překvapily tím, jak se liší od Jamesovy dosavadní tvorby, ale to myslím pouze v dobrém slova smyslu. Opět je na albu nejvýraznějším doprovodem kytara a samozřejmě různé beaty, přičemž některé se mi moc nelíbily - spíše zpočátku, kdy jdou opravdu rozeznat, dohromady pak zní všechny instrumenty a prvky skvěle. Taky - dostat na cdéčku rovnou 17 písní je skvělé, přičemž všechny tvoří dohromady skvělé album.

Jak jste si mohli všimnout, tak James Arthur se řadí mezi mé oblíbené zpěváky, a tak nešlo napsat tuto recenzi nezaujatě, i když jsem se nad každou písničkou snažila pozastavit a zhodnotit ji objektivně. Snad se mi to tedy aspoň trochu povedlo.

Nejlepší písničky na albu: Back from the Edge, Prisoner, The Truth
Hodnocení: 85-90%