Nový rok letos nepřinesl mnoho změn ani moc pozitivní výhledy na budoucnost. Většina světa včetně České republiky se stále potýká s pandemií a pro únik z reality se mnoho lidí obrací k filmům, včetně mě samotné. Já osobně se snažím dívat na různorodé filmy - ať už, co se týče žánru, doby vzniku, místa vzniku atd., avšak různorodost sledovaných filmů stále nezaručí, že se mi zároveň všechny dané filmy budou líbit. V dnešním článku vám představím nejenom skvělé filmy, které jsem během měsíce ledna viděla poprvé, ale také filmy, ke kterým jsem se vrátila a pouze se znovu přesvědčila o jejich kvalitě. 

    Některé filmy se dokáží zařadit mezi tzv. kultovní klasiky velmi rychle a jedním z těchto filmů je také snímek Under the Silver Lake z roku 2018 (český název: Záhada Silver Lake). Jedná se o druhý film režiséra David Robert Mitchella, který vyvolal velkou diskuzi. S předchozím filmem It Follows (Neutečeš, 2014) se pustil do hororového žánru, kdežto u novějšího Silver Lake se žánr určuje již obtížněji. Snad každý divák by tento film označil za mysteriózní, ale dá se označit také za krimi, thriller či drama, snad možná i komedii, ale to už je na posouzení každého diváka. Hlavní roli Sama si zde zahrál Andrew Garfield, který hraje nepříliš sympatického protagonistu, který bloudí městem Los Angeles a odkrývá jeho záhady a tajemství. Děj filmu přímo odkazuje na populární kulturu a konspirace, které díky internetu přibývají na popularitě. Pozornější diváci si můžou všimnout i odkazů na starý Hollywood. Zatímco se hlavní hrdina ocitá v mnoha podivných situacích, divákovi se poodkrývá bizarní mapa Los Angeles, přičemž divák zároveň nemá šanci předpovědět nic z následujícího děje. Jedná se o opravdu nepředvídatelný film, jehož děj by vás nenapadl ani v nejdivočejším snu. Zároveň film nespoléhá pouze na šok a zvláštní situace, je nám zde poskytnut i komentář poukazující na dnešní společnost, ale to už je na každém, jak si to vyloží.

    Film Melancholia opět obsahuje děj, který je ponechám divákovi k interpretaci. Režisér Lars Von Trier je známý pro své zvláštní a mnohdy kontroverzní filmy. Melancholia z roku 2011 by se určitě dala označit za zvláštní, ale předpokládám, že mnoho lidí by ji neoznačilo za kontroverzní. Film pracuje s tématem duševních nemocí, avšak tohle téma je zpracované tak citlivě, že se to nedá napadnout. Příběh vypráví o dvou sestrách (hrají: Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg), které si prochází docela odlišnými problémy a také se s nimi docela odlišně vyrovnávají. Děj je doprovázen nádhernou hudbou Richarda Wagnera z Tristana a Isoldy, konkrétně se jedná o Prelude, který se během celé délky filmu několikrát opakuje. Film samotný by se dal považovat za delší, i přesto že má něco málo přes pouhé dvě hodiny, avšak vše plyne tak pomalu, že se to divákovi může zdát jako doba delší. Pomalejší tempo děje však nepovažuji za negativum, jelikož kombinace všech uměleckých rozhodnutí vytváří pocit poetičnosti. Když porovnám tempo filmu Melancholia s předešlým filmem Under The Silver Lake, zde divák musí opravdu bdít a záměrně dávat pozor, kdežto Silver Lake diváka vede a udržuje si jeho neustálou pozornost nově se objevujícími podněty.

    Dobrých super-hrdinských filmů, které by byly univerzálně uznávány, je stále málo, proto když se takový snímek objeví, mluví se o něm ještě dlouho po jeho datu premiéry. Řeč je o animovaném filmu Spider-Man: Into the Spider-verse (český podnázev: Paralelní světy) z roku 2018, který si získal fanoušky, jak komiksového žánru, tak ostatních diváků, kteří se ve světě super hrdinů už moc neorientují. Filmový svět je přesycen filmy o Spider-Manech a je velmi působivé, kolik pozornosti si tato animovaná verze dokázala získat. Není náhodou, že film zaujal, jak kritiky, tak diváky - strhuje hlavně svojí nádhernou a detailní animací, která je nejen originální, ale také velmi působivá. Film si vypůjčil prvky ze samotných komiksových předloh a ty dokázal zapojit do stylu animace. Ani děj nezůstává pozadu, je nám zde představen nový Spider-Man Miles, který se teprve učí zacházet se svými schopnostmi, ale zároveň se zde potkává s celou další partou zajímavých a doposud neviděných postav. I přesto děj kopíruje některé šablonovité scénáře, které známe z jiných filmů podobného žánru, ale přidává k tomu opět originalitu a sebe-uvědomělost. 

    Od nenásilných filmů se přesouváme k žánru hororu, který je tímto prvkem mnohdy doprovázen. Začneme něčím lehčím a až poté vám představím film, který mnou samotnou dokázal otřást. A Nightmare on Elm Street (česky: Noční můra v Elm Street) z roku 1984 je jedním z nejznámějších slasherů. Ve filmech, které se řadí do tohoto sub-žánru hororu, je antagonistou vrah, který si vyhlédne skupinu teenagerů a po jednom je vraždí - přičemž činy vraha jsou často spojeny se sexuální aktivitou a zkušeností těchto teenagerů. Noční můra převzala mnoho z tehdejších trendů slasher filmů, ale také dokázala přijít s něčím originálním - vrah se v tomto filmu dokáže vkrást do snů svých obětí a skrze ně jim ublížit. Film tak dokázal posunout hranici děsivosti a představil divákům něco nového, čeho se můžou bát. Samozřejmě je film doprovázen i hromadou klišé a nedokonalostí, přesto se k tomuto dni jedná o můj oblíbený film daného sub-žánru a nutno zmínit, že já osobně ani nejsem velkým fanouškem slasherů. Režisér Wes Craven přitom dokázal posunout hranice hororu hned několikrát a stojí např. také za filmy Scream (1996) a The Hills Have Eyes (1977). (Zajímavost: A Nightmare on Elm Street byl prvním filmem, v kterém se objevil Johnny Depp.)

    A teď už k slibovanému hororu, který dokázal vyvolat nevolnost i ve mně. Na mysli mám film Funny Games, originál z roku 1997 od Michaela Haneke, což je rakouský režisér, který tento samý film natočil znovu v angličtině roku 2007. Zde budu ovšem mluvit pouze o originální rakouské verzi. Příběh sleduje rodinu, která se stane obětí domácí invaze a jsou drženi ve vlastním domě proti své vůli. Film se dá dobře považovat za, jak horor, tak thriller, ale v obou případech je nutno před žánr přidat přídavné jméno psychologický. Největší horor zde spočívá v tom, jak si film dokáže hrát s vaší hlavou a jakou frustraci a bezmoc ve vás děj dokáže vyvolat. Je zde ukázáno i násilí, které ovšem není středobodem celého filmu, i když je nutnou a důležitou součástí, ale přesto se na něj film nespoléhá. Film, jehož sledování, bych označila za náročné a unavující. 

    Tímto se oficiálně přesouváme k filmům, které jsem viděla již poněkolikáté, a stále (možná o to více) je chci doporučit dál. A to nejlepší si nechávám nakonec. Začněme teď něčím lehčím a to třeba filmem Fantastic Mr. Fox (česky: Fantastický pan Lišák), což je animovaný film z roku 2009, který natočil Wes Anderson. Jedná o naprostou nádhernou loutkovou animaci, která nezahálí ani svým příběhem, který si užijí, jak malí, tak i dospělí diváci. Hlavním hrdinou příběhu je pan Lišák, který se rozhodně okrást nedaleké farmáře, ovšem tento jeho čin nezůstane bez následků a v nebezpečí se ocitne i jeho rodina. Jedná se o dobrodružný film, který v sobě ukrývá mnoho akce, ale mimo to také mnoho emocionálních scén. V příběhu se neztrácí ani charakterový vývoj jednotlivých postav a tento vývoj v sobě nese jisté ponaučení. Tento snímek je skvělý také na opětovné zhlédnutí, jelikož film se ubírá v docela rychlém tempu a je zde spoustu detailů, kterých si člověk při prvním zhlédnutí nevšimne.

    Následující film je čistým thrillerem a jedná se o snímek s názvem Prisoners (česky: Zmizení) z roku  2013. Režisérem je Denis Villeuneve, který má na svém kontě hned několik podařených thrillerů, a o kameru se zde postaral skvělý Roger Deakins. V hlavních rolích se zde objevil Hugh Jackman (Keller Dover) a Jake Gyllenhaal (detektiv Loki), ale nechci zapomenout zmínit ani skvělého Paul Dano ve vedlejší roli. Děj začíná během Díkůvzdání, které tráví rodina Doverů společně se známými. Během tohoto večera se však ztratí jejich dvě dcery a zanedlouho začne pátrání po nich, které vede detektiv Loki. Ovšem otec jedné z dcer, Keller Dover, nevěří schopnostem policie a rozhodne se vzít věci do vlastních rukou. Tento mrazivý a upršený thriller v sobě ukrývá zamotanou zápletku a psychologický podtext. Film se nebojí ani grafického násilí, na které se při mnoha scénách dívá jen velmi těžko. 

    Dále tu máme hudební drama Whiplash z roku 2014, film režíroval i napsal Damien Chazelle. Tento intenzivní film sleduje snahu mladého bubeníka (Miles Teller) na cestě za úspěchem a stáním se tím nejlepším. Na škole se setká s dirigentem (J.K. Simmons), který je známý pro svoji úspěšnou jazzovou kapelu, ale také pro svoji přísnou povahu. Explorace dynamiky vztahu mezi učitelem a žákem, o nerovnosti moci a případných následků. Příběh o perfekcionalismu a o tom, co se stane, když to člověk vezme až příliš daleko - nebo když je k tomuto činu donucen. Film, který poukazuje na mnohdy nesprávné praktiky učitelů a jejich přístup, film, který může otevřít oči mnoha jedincům, ať už se nachází na kterékoliv straně barikády.

    Teď už o slibovaném, mnou označeném, nejlepším filmu, který se řadí mezi mé absolutně nejoblíbenější. Jedná se o nepříliš známý film Horns (česky: Rohy) z roku 2013, který se bohužel v Česku nikdy nedostal do kin (i když jsem ho už tehdy netrpělivě vyhlížela). Jedná se o film, který natočil francouzský režisér Alexandre Aja, který je především hororovým režisérem - proč je film Horns, tak trochu výjimkou, si povíme za chvíli. Do hlavní role byl obsazen Daniel Radcliffe, pro něhož se jednalo o jeden z prvních filmů po ukončení slavné série Harryho Pottera. Hlavní hrdina Ig je obviněn z vraždy své bývalé přítelkyně, čemuž celé město věří, ale Ig přesto dál trvá na tom, že je nevinný. A jednoho mu do toho všeho ještě začnou růst rohy. Předlohou pro film byla stejnojmenná kniha Joe Hilla, ale některé aspekty byly ve filmu pozměněny (četla jsem i knihu a v tomto případě osobně mám radši filmovou verzi, i když také kniha obsahuje skvělé pasáže a samozřejmě stojí za hlavním námětem). Film Horns skvěle kombinuje hned několik žánrů - fantasy, thriller, horor i komedii, pokud máte rádi černý humor, tak tohle by mohlo být něco pro vás. Film je nádherně natočen, za kamerou stál Frederick Elmes, a nádherné scenérie i nějaké "cool" scény zde doprovází perfektně se hodící soundtrack. Upozorňuji na to, že tento film se může zdát poněkud šílený, ale já na něj opravdu nedám dopustit a předpovídám, že se také stane kultovní klasikou. 

    Na úplný závěr chci zmínit ještě krátký dokumentární experimentální film Divotvorné oko (1939), který je zdarma ke zhlédnutí na youtube kanálu Česká filmová klasika >zde<. Kanál má na starost Národní filmový archiv a poskytuje ke zhlédnutí velkou řadu zajímavých filmů (krátkých i celovečerních). Přehled nabízených filmů najdete >zde<.