Czech Julie

18:25

september notes

Půl roku říkání, že se vracím na blog. Půl roku plný nápadů, aniž by kterýkoliv z nich byl realizován.

Zápisky. První ze série a neexistuje žádný důvod, proč tím prvním je právě září. Myšlenky, zážitky a všechno z toho, jsou v tento moment pouhé vzpomínky.

Když se zpětně ohlédnu za měsícem zářím, udivuje mě, kolik se toho událo/odehrálo. Spoustu míst, spoustu lidí, nových i starých. Všechna místa se nachází v Praze, kde teď žiju, ale většina lidí, s kterými jsem září prožila, je už dávno pryč za hranicemi Česka. Některá období jsou krizová a někdy nás potká krizové období. Má krize v září byla způsobena pravděpodobně kolizí několika různých situací, v kterých jsem se ocitla, a několika dalšími faktory, o kterých bych se raději nezmiňovala. Nejraději je zapomněla. Nebyla to ojedinělá krize, nýbrž taková, o které jsem věděla, že se blíží, proto je důležité si umět naplno užívat toho ticha po bouři, během kterého se člověk může připravit na bouři další. Umět si užít chvil, kdy je člověku prostě jen fajn. A to stačí.

Věci, kterým bych se chtěla věnovat, ale nevěnuji. To je kategorie sama o sobě a nejde za to donekonečně vinit nedostatek času a místa, i když tohle jsou faktory, které mě ovlivňují a ztěžují mi život v mnoha aspektech, avšak to je pouze následkem toho, že jim dovoluji, aby mi ten život ztěžovaly. Konec vymlouvání a vytáček. Věnovat se věcem a činnostem, které mám ráda a které mě baví, by mělo být nedílnou součástí života, proč si musím připomínat, abych si na tyto věci vůbec uměla najít čas? Neustále se chtít zlepšovat ve všem, co dělám, čemu se věnuji.

Nedílnou součástí mého života je psaní si do deníku. Další je dopsaný, a tak je na čase začít opět od začátku. Uspořádat si myšlenky v hlavě a ty potom přenést na papír. Sebereflexe. Zaznamenání světa, jak ho vnímám, a mě - jak samu sebe vnímám, a jak je moje současné já ovlivněno tím, kým jsem kdysi byla. A jak moje současné já ovlivňuje to, kým se teprve stanu. A stanu se tím, kým chci být, vše směřuje k tomuto jedinému cíli.

Život v Praze je jedna velká párty. Pokud pominu fakt, že nemám, kde bydlet, a že skoro polovinu mého veškerého času trávím v práci, o které se snažím moc nepřemýšlet, protože kdybych nad ní moc přemýšlela a moc ji podrobila všem mým pochybnostem a otázkám, přestala bych v ní vidět smysl, a tak radši vypínám mozek a zaměřuji se jenom na ty věci, které mi na ní nevadí, přičemž nutno uznat, že samotná práce baristy mě baví. Pouze ty věci okolo by mě donutily v tomto zaměstnání skončit. A tak si vědomě dávám klapky na oči a snažím se předstírat, že je všechno v pořádku.

Tančení na baru v mém "domovském" baru, nebo spíše tam, kde se cítím jako doma, místo, které je vždy mojí první volbou. Snaha o osmělení se v přítomnosti lidí, které třeba zas tak dobře neznám - a nemám na mysli žádné prasečinky, vzít do ruky foťák na akci a fotit. Fotit lidi mezi lidma. Jde pouze o to se nevyhýbat situacím, které nás třebaže maličko děsí, ale postavit se jim tváří v tvář a pokořit je, podmanit si je a stát se pánem situace. Cross Club, klub s neuvěřitelným interiérem i exteriérem, který jsem si zamilovala hned při první návštěvě, i když minulý měsíc jsem se tam ocitla již poněkolikáté. Sbohem Staline, léto je už nadobro pryč a ani babí léto už necítím ve vzduchu. Bohužel. Hudba a akce na Stalinu mi budou chybět, jedno z nejlepších míst v Praze, kde prožít léto. Altenburg 1964, neskutečné místo, které si mě získalo ihned, jak jsem tam vkročila. Ať už moje smysly byly pozměněny nebo ne, ať už si pamatuji celou noc nebo ne, pocit, který ve mně tohle místo vyvolalo, si budu pamatovat ještě dlouho. Všechno je mlha a kouř a jsi to pouze ty. U Bukanýra jsem kupodivu neskončila tolikrát, kolikrát tomu bylo jiné měsíce, prý jsem tam byla, ale těžko říct, jelikož si to osobně nepamatuji. Pokud hledáte místo na ranní afterparty přímo na Vltavě s výhledem na svítání, tohle místo je pro vás perfektní. Ovšem, moje představa o času pro afterparty je tak okolo páté ranní, dřív než v tuhle hodinu jsem se na této lodi snad neocitla. Míst, které jsem navštívila a možná i doporučila (i když u takového Akropolisu si stále nejsem jistá) by bylo víc, ale ne všechno je dobré sdílet se všemi na internetu, a tak pokud se potkáme mimo internet, ráda se s váma podělím i o místa další.

A jelikož se každá noc a každý den promění v párty, unikají mi jiné eventy a místa, která by se mi třeba líbily. Jedna z věcí, kterou jsem ovšem neprošvihla, byla výstava Vogue První vydání, přestože jsem první vydání (ani to druhé) neukořistila, i tak je inspirující vidět, že i zde se snaží lidé obohatit kulturu a posouvat ji dál, ale hlavně jinam. Ale důležité je si asi uvědomit, že to my jsme ti lidi, kteří ji můžou obohatit a ovlivnit, nejde spoléhat ve všem jen na druhé. Co se týče samotné výstavy, čekala jsem asi více informací a znalostí, které bych z ní mohla pobrat, na druhou stranu to byla velmi fotogenická a esteticky naplňující výstava.

Jídlo, drogy, cigarety. A vlastně ještě alkohol. Všechno tohle spadá v mé mysli do jedné kategorie, do kategorie, nad kterou se často pozastávám. A peníze. Obzvlášť peníze a jídlo jsou věci, které nikdy neopustí mou mysl, a proto je nemám ráda nejvíc, jelikož mě nejvíc ovládají a přemýšlím nad nimi neustále, ať už chci nebo ne. Tweety z mého účty asi vysvětlí lépe můj vztah k jídlu, je to love-hate relationship. Záleží na "období" - buď nejím vůbec, nebo sním všechno a vůbec mi není dobře potom. Výčitky.

sick of eating

eat too much

sleep too much

Alkohol a drogy jsou jinou záležitostí. Člověk by měl právo si vybrat, které látky chce užívat, a které ne. A v jakém množství - avšak informovanost je zde na místě. O tom bych se mohla rozepisovat ještě déle, ale článek na téma Why Are Drugs Illegal, jsem už před nějakou tou dobou napsala. Všeho s mírou, nebo ne?

even if you want to get information on the drugs you want to use, there's none, there are no official studies and that's the only thing that makes it potentially dangerous

Cigarety jsou pro mě největší záludností. Drogy člověk dělá pro efekt, ale cigarety mi už žádný skvělý efekt neposkytují, právě naopak. Cítím se po nich unavená, neproduktivní a vůbec mi nedělají dobře. Ale ráda kouřím, ráda vdechuji kouř do plic, jen ten nikotin nepotřebuji. Po této větě se nabízí vcelku jasné řešení. O šest týdnů bez kouření a jednu krabičku cigaret později a ocitám se tady a teď. Tady je pro mě fráze "všeho s mírou" trefnější - zapálit si sem tam na párty, v kombinaci s alkoholem, to je moje míra u cigaret. Nekouřit sama, nekouřit proto, že všichni ostatní kouří - i když je to jistá forma sociální interakce.

Zapomněla jsem na větu, kterou jsem si slíbila, že se jí budu řídit. Freedom/svoboda. Moct se rozhodnout pro cokoliv kdykoliv. A tak se člověk zasekne na místě a ani neví jak. A tuto větu mi připomene až náhodný člověk, kterého potkám poprvé v životě.

Dny a noci, které si nepamatuji. Pak se člověk probudí či procitne na cizím místě, v cizím autě, s cizím člověkem a dostane se do situací, z kterých by se třeba ani nemusel dostat. A v jednu takovou noc (nebo už bylo ráno) jsem ztratila mobil a vlastně jediné, čeho je mi líto, jsou fotky - takže zálohujte. Hranice mezi životem a smrtí je mnohdy blíž než si myslíme a ne, že by mě to děsilo, vlastně mi to bylo úplně jedno, jestli tu hranici překročím nebo ne.

I could have died yesterday