Film Čelisti (Jaws, 1975) je jedním z nejznámějších zástupců hororového žánru, přestože snímek není čistou žánrovkou, ale místo toho mísí thriller s hororem i dobrodružstvím. Možná právě proto se jedná o dobře přístupný horor i pro širokou veřejnost. Režisér Steven Spielberg za svoji kariéru laškoval s žánrem hororu hned několikrát; snímek Jurský park obsahuje pasáže, které by se daly označit za hororové, stejně tak sci-fi Blízká setkání třetího druhu, tyto dva snímky přímo režíroval, ale dále taky produkoval známou hororovou  komedii Gremlins a dokonce se podílel i na psaní scénáře k filmu Poltergeist. Scénář k filmu Čelisti ovšem nechal na scénáristovi Carl Gottliebu, který spolu-pracoval s tvůrcem knižní předlohy Peterem Benchleym. Hlavním hrdinou filmu Čelisti je Martin, který se stal novým šerifem ostrova Amity Island, a hned je donucen se vypořádat s pohromou, kterou je žralok tyranizující lidi užívající si slunečných pláží. Film Čelisti je jedním z šesti hororů, které kdy byly nominovány na Oscara v kategorii Nejlepší film, přestože se mu hlavní cenu nepodařilo vyhrát, odnesl si sošku za kategorie nejlepší střih, hudba a mix zvuku. Právě hudba Johna Williamse dodává filmu na závažnosti i strašidelnosti a samotný soundtrack filmu se velmi proslavil. Po Čelistech vydaném roku 1975 následovalo mnoho pokračování tohoto filmu, oficiálních i neoficiálních, ale už žádnému následovníku se nedostalo ani zdaleka takového kritického uznání jako právě onu prvnímu zfilmování. 

    Tvorbu režiséra Baz Luhrmana člověk, buď miluje, nebo nenávidí, já osobně jsem jeho velmi stylizovaným filmům propadla. Film Romeo a Julie (Romeo + Juliet, 1996) jsem si zamilovala už na střední a od té doby se k němu ráda vracím. Klasická Shakespeareovská hra je převedena do moderní doby i moderního prostředí Verony Beach, avšak původní jazyk je zde zachován, a tak postavy mluví, jako by vypadly přímo z divadelního jeviště. Stylizace snímku se projevuje především svým střihem, kamerou, soundtrackem a výpravou. Vše doplňují skvělé herecké výkony hlavních protagonistů, které hrají Leonardo Dicaprio a Claire Danes. Po mnohém zhlédnutí tohoto filmu jsem došla k závěru, že na něm miluji vše kromě onoho klasického milostného příběhu. Přesto se tohoto zpracování nemohu nabažit.

Jedním z nových filmů, který mě příjemně překvapil, je Sound of Metal (2019). Tento snímek nominovaný na Oscary (odnesl si sošku za Nejlepší zvuk a Nejlepší střih) natočil Darius Marder, jedná se o jeho třetí film v pořadí. Hra se zvukem je zde opravdu znát a divák má tak šanci nahlédnout na svět skrze uši hlavní postavy. V hlavní roli zde exceluje Riz Ahmed, který se pomalu ale jistě stává mým oblíbeným hercem, doporučuji se podívat na film Slídil (Nightcrawler, 2014), v kterém hraje po boku Jake Gyllenhaala. Film Sound of Metal sleduje příběh bubeníka, který přijde o sluch a s touto nově nabytou realitou se postupně vyrovnává. Část filmu se odehrává v komunitě neslyšících a mnoho herců hrajících v tomto filmu je doopravdy neslyšících, je důležité, aby herci s postižením taky dostávali šance a příležitosti. Riz Ahmed, který hraje postavu, která postupně ohluchne, se na roli intenzivně připravoval - musel se například naučit znakovou řeč a hrát na bicí. 

    Nový rok letos nepřinesl mnoho změn ani moc pozitivní výhledy na budoucnost. Většina světa včetně České republiky se stále potýká s pandemií a pro únik z reality se mnoho lidí obrací k filmům, včetně mě samotné. Já osobně se snažím dívat na různorodé filmy - ať už, co se týče žánru, doby vzniku, místa vzniku atd., avšak různorodost sledovaných filmů stále nezaručí, že se mi zároveň všechny dané filmy budou líbit. V dnešním článku vám představím nejenom skvělé filmy, které jsem během měsíce ledna viděla poprvé, ale také filmy, ke kterým jsem se vrátila a pouze se znovu přesvědčila o jejich kvalitě. 

    Film Melancholia opět obsahuje děj, který je ponechám divákovi k interpretaci. Režisér Lars Von Trier je známý pro své zvláštní a mnohdy kontroverzní filmy. Melancholia z roku 2011 by se určitě dala označit za zvláštní, ale předpokládám, že mnoho lidí by ji neoznačilo za kontroverzní. Film pracuje s tématem duševních nemocí, avšak tohle téma je zpracované tak citlivě, že se to nedá napadnout. Příběh vypráví o dvou sestrách (hrají: Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg), které si prochází docela odlišnými problémy a také se s nimi docela odlišně vyrovnávají. Děj je doprovázen nádhernou hudbou Richarda Wagnera z Tristana a Isoldy, konkrétně se jedná o Prelude, který se během celé délky filmu několikrát opakuje. Film samotný by se dal považovat za delší, i přesto že má něco málo přes pouhé dvě hodiny, avšak vše plyne tak pomalu, že se to divákovi může zdát jako doba delší. Pomalejší tempo děje však nepovažuji za negativum, jelikož kombinace všech uměleckých rozhodnutí vytváří pocit poetičnosti. Když porovnám tempo filmu Melancholia s předešlým filmem Under The Silver Lake, zde divák musí opravdu bdít a záměrně dávat pozor, kdežto Silver Lake diváka vede a udržuje si jeho neustálou pozornost nově se objevujícími podněty.

    Dobrých super-hrdinských filmů, které by byly univerzálně uznávány, je stále málo, proto když se takový snímek objeví, mluví se o něm ještě dlouho po jeho datu premiéry. Řeč je o animovaném filmu Spider-Man: Into the Spider-verse (český podnázev: Paralelní světy) z roku 2018, který si získal fanoušky, jak komiksového žánru, tak ostatních diváků, kteří se ve světě super hrdinů už moc neorientují. Filmový svět je přesycen filmy o Spider-Manech a je velmi působivé, kolik pozornosti si tato animovaná verze dokázala získat. Není náhodou, že film zaujal, jak kritiky, tak diváky - strhuje hlavně svojí nádhernou a detailní animací, která je nejen originální, ale také velmi působivá. Film si vypůjčil prvky ze samotných komiksových předloh a ty dokázal zapojit do stylu animace. Ani děj nezůstává pozadu, je nám zde představen nový Spider-Man Miles, který se teprve učí zacházet se svými schopnostmi, ale zároveň se zde potkává s celou další partou zajímavých a doposud neviděných postav. I přesto děj kopíruje některé šablonovité scénáře, které známe z jiných filmů podobného žánru, ale přidává k tomu opět originalitu a sebe-uvědomělost. 

    Od nenásilných filmů se přesouváme k žánru hororu, který je tímto prvkem mnohdy doprovázen. Začneme něčím lehčím a až poté vám představím film, který mnou samotnou dokázal otřást. A Nightmare on Elm Street (česky: Noční můra v Elm Street) z roku 1984 je jedním z nejznámějších slasherů. Ve filmech, které se řadí do tohoto sub-žánru hororu, je antagonistou vrah, který si vyhlédne skupinu teenagerů a po jednom je vraždí - přičemž činy vraha jsou často spojeny se sexuální aktivitou a zkušeností těchto teenagerů. Noční můra převzala mnoho z tehdejších trendů slasher filmů, ale také dokázala přijít s něčím originálním - vrah se v tomto filmu dokáže vkrást do snů svých obětí a skrze ně jim ublížit. Film tak dokázal posunout hranici děsivosti a představil divákům něco nového, čeho se můžou bát. Samozřejmě je film doprovázen i hromadou klišé a nedokonalostí, přesto se k tomuto dni jedná o můj oblíbený film daného sub-žánru a nutno zmínit, že já osobně ani nejsem velkým fanouškem slasherů. Režisér Wes Craven přitom dokázal posunout hranice hororu hned několikrát a stojí např. také za filmy Scream (1996) a The Hills Have Eyes (1977). (Zajímavost: A Nightmare on Elm Street byl prvním filmem, v kterém se objevil Johnny Depp.)

    A teď už k slibovanému hororu, který dokázal vyvolat nevolnost i ve mně. Na mysli mám film Funny Games, originál z roku 1997 od Michaela Haneke, což je rakouský režisér, který tento samý film natočil znovu v angličtině roku 2007. Zde budu ovšem mluvit pouze o originální rakouské verzi. Příběh sleduje rodinu, která se stane obětí domácí invaze a jsou drženi ve vlastním domě proti své vůli. Film se dá dobře považovat za, jak horor, tak thriller, ale v obou případech je nutno před žánr přidat přídavné jméno psychologický. Největší horor zde spočívá v tom, jak si film dokáže hrát s vaší hlavou a jakou frustraci a bezmoc ve vás děj dokáže vyvolat. Je zde ukázáno i násilí, které ovšem není středobodem celého filmu, i když je nutnou a důležitou součástí, ale přesto se na něj film nespoléhá. Film, jehož sledování, bych označila za náročné a unavující. 

    Tímto se oficiálně přesouváme k filmům, které jsem viděla již poněkolikáté, a stále (možná o to více) je chci doporučit dál. A to nejlepší si nechávám nakonec. Začněme teď něčím lehčím a to třeba filmem Fantastic Mr. Fox (česky: Fantastický pan Lišák), což je animovaný film z roku 2009, který natočil Wes Anderson. Jedná o naprostou nádhernou loutkovou animaci, která nezahálí ani svým příběhem, který si užijí, jak malí, tak i dospělí diváci. Hlavním hrdinou příběhu je pan Lišák, který se rozhodně okrást nedaleké farmáře, ovšem tento jeho čin nezůstane bez následků a v nebezpečí se ocitne i jeho rodina. Jedná se o dobrodružný film, který v sobě ukrývá mnoho akce, ale mimo to také mnoho emocionálních scén. V příběhu se neztrácí ani charakterový vývoj jednotlivých postav a tento vývoj v sobě nese jisté ponaučení. Tento snímek je skvělý také na opětovné zhlédnutí, jelikož film se ubírá v docela rychlém tempu a je zde spoustu detailů, kterých si člověk při prvním zhlédnutí nevšimne.

    Následující film je čistým thrillerem a jedná se o snímek s názvem Prisoners (česky: Zmizení) z roku  2013. Režisérem je Denis Villeuneve, který má na svém kontě hned několik podařených thrillerů, a o kameru se zde postaral skvělý Roger Deakins. V hlavních rolích se zde objevil Hugh Jackman (Keller Dover) a Jake Gyllenhaal (detektiv Loki), ale nechci zapomenout zmínit ani skvělého Paul Dano ve vedlejší roli. Děj začíná během Díkůvzdání, které tráví rodina Doverů společně se známými. Během tohoto večera se však ztratí jejich dvě dcery a zanedlouho začne pátrání po nich, které vede detektiv Loki. Ovšem otec jedné z dcer, Keller Dover, nevěří schopnostem policie a rozhodne se vzít věci do vlastních rukou. Tento mrazivý a upršený thriller v sobě ukrývá zamotanou zápletku a psychologický podtext. Film se nebojí ani grafického násilí, na které se při mnoha scénách dívá jen velmi těžko. 

    Dále tu máme hudební drama Whiplash z roku 2014, film režíroval i napsal Damien Chazelle. Tento intenzivní film sleduje snahu mladého bubeníka (Miles Teller) na cestě za úspěchem a stáním se tím nejlepším. Na škole se setká s dirigentem (J.K. Simmons), který je známý pro svoji úspěšnou jazzovou kapelu, ale také pro svoji přísnou povahu. Explorace dynamiky vztahu mezi učitelem a žákem, o nerovnosti moci a případných následků. Příběh o perfekcionalismu a o tom, co se stane, když to člověk vezme až příliš daleko - nebo když je k tomuto činu donucen. Film, který poukazuje na mnohdy nesprávné praktiky učitelů a jejich přístup, film, který může otevřít oči mnoha jedincům, ať už se nachází na kterékoliv straně barikády.

    Na úplný závěr chci zmínit ještě krátký dokumentární experimentální film Divotvorné oko (1939), který je zdarma ke zhlédnutí na youtube kanálu Česká filmová klasika >zde<. Kanál má na starost Národní filmový archiv a poskytuje ke zhlédnutí velkou řadu zajímavých filmů (krátkých i celovečerních). Přehled nabízených filmů najdete >zde<.

    Některé filmy objeví divák díky návštěvě kina, některé zase až na konci roku, když se snaží dohnat všechny nové premiéry, a na jiné narazí až za několik let a to mnohdy pouhou náhodou. Existuje tolik filmů, které jsem ještě neviděla, tolik filmů, které nikdy neuvidím a tolik filmů, na které vůbec nenarazím - a přitom by se právě tyto filmy mohly zařadit mezi mé oblíbené. Ke každému filmu, který dnes považuji za můj oblíbený, se váže odlišný příběh, který vypráví mé objevení těchto filmů. A o tyto příběhy se s vámi chci každý měsíc podělit. Chci mít prostor, kde se můžu podělit o, jak mé nové filmové objevy, tak také ty, ke kterém se ráda a pravidelně vracím. Některé jsou známé a profláknuté a některé zase méně.

    Rok 2020 začal slibně, kinám se dařilo a návštěvnost byla slušná, v té době ještě nikdo netušil, že by mohla nastat situace, kdy kina budou muset na několik měsíců zavřít. Já navštěvuji kino několikrát do měsíce, projdu si všechny filmy, které daný měsíc dávají - většinou se řídím trailerem či recenzemi na letterboxd, pokud se jedná o film, který má svou světovou premiéru již za sebou, a potom na mnou vybrané snímky vyrazím do kina. Ovšem i při tomto postupu mi leckdy mezi prsty protečou zajímavé snímky, na které se třeba až zpětně podívám - přičemž už většinou není možnost film zastihnout na velkém plátně, bohužel. 

    Tak se tomu stalo i u filmu Neviditelný (The Invisible Man, 2020), který měl premiéru v Česku v březnu, tedy ještě před zavřením kin. U hororových filmů se z trailerů občas špatně poznává, jestli ten film bude dobrý či ne. Navíc v březnu minulého roku jsem se o horory nezajímala tak, jak se o ně zajímám teď, protože dnes by mě zaujalo i jméno, které za vznikem filmu stálo - Leigh Whannell. Ten samý člověk, který stojí za filmy Saw, Upgrade či Insidious. Neviditelný je remakem stejnojmenného filmu z roku 1933 (v češtině Neviditelný muž), přičemž originál byl adaptací knihy od H.G. Wellse z roku 1897. Příběhově se filmová zpracování liší a nová verze se odehrává v moderní době 21. století a využívá i aktuálně diskutovaných tématů, které chytře zapojuje do scénáře. Moderní adaptace se vydala cestou mísením žánrů - samotný film by se dal považovat za psychologický thriller až horor, který má v sobě i prvky sci-fi. Přičemž právě psychologický podtext je zde obzvlášť důležitý, hlavní hrdinka Cecilia, kterou bravurně hraje Elisabeth Moss, je neustále vystavována psychickému týrání a mučení od svého ex-přítele. V dnešním klimatu, tak příběh poukazuje na důležitost hnutí #MeToo. Úroveň dnešních speciálních efektů pomohla vytvořit relialistický působící nebezpečí, které hlavní hrdince ve filmu hrozí. Zároveň tento film nespoléhá na tzv. jump-scary, neboli lekačky, a spíše využívá atmosféry thrilleru pro rostoucí napětí až vzápětí samotné vyvrcholení filmu. To, co se tedy na první pohled mohlo zdát jako další tuctový horor film, zvlášť jelikož se jedná o remake (zároveň marketing filmu nespoléhal na fakt, že se jedná o remake, což cením), se nakonec ukázalo být velmi kvalitním hororovým snímkem, který dokáže zaujmout publikum i mimo skalní fanoušky tohoto žánru.

    Následující film, o kterém bude řeč, spadá také do žánru hororu a zároveň to není poslední hororový snímek, který v tomto článku zmíním. V prosinci jsou Vánoce a k těmto svátkům se vážou i různé zvyky - jedním z nich je pro spoustu lidí dívání se na vánoční filmy, tedy filmy, jejichž děj se odehrává kolem Vánoc. Dále se k Vánocům vážou i pohádky, které se v zimě, buď můžou, ale nemusí odehrávat - kdo by se rád nepodíval na Šíleně smutnou princeznu či S čerty nejsou žerty, ať už je za okny jakékoliv počasí. Samotnou kategorii pak tvoří žánrové filmy, které se řadí mezi ty vánoční, pokud mají alespoň nějakou spojitost s Vánoci. Film se odehrává během svátků nebo jenom během zimy, proč ho neoznačit za vánoční. Na honbě za dobrým netradičním vánočním filmem jsem byla letos i já a zaměřila jsem se především na horory. Při této mojí honbě jsem viděla celou řadu zábavných a neškodných hororů, které sice neurazily, ale ani nenadchly. Až na snímek Uvnitř (À l'intérieur, 2007) díky jehož existenci jsem se dozvěděla o francouzském hnutí New French Extremity, v překladu tedy Nový francouzský extremismus. Filmy tohoto hnutí se vyznačují explorací násilí, sexuality a psychiky, přičemž často v sobě skrývají hlubší témata např. sociální či politická. A většinou se jedná právě o horory. Konkrétně horor Uvnitř je doposud tím nejbrutálnějším, který jsem viděla. Film se odehrává během Štědrého dne, který hrdinka Sarah prožívá sama poté, co se zabil její manžel, otec zatím jejího nenarozeného dítěte. Během tohoto večera se před jejím domem objeví neznámá žena, která ji začne terorizovat. Tento snímek kromě brutálních scén přeplněnými násilím a gore efektů, v sobě mimo jiné skrývá i zajímavé odhalení a vyústění. Přesto si nelze nevšimnout několika aspektů, které táhnou celkový dojem dolů, např. nelogická jednání postav v několika scénách, dále nadměrné přechody v černou mezi scénámi (především v první polovině filmu) a celkově zvláštní rozhodnutí ze strany filmařů. Ale jelikož se o tomto filmu zde zmiňuji, stojí dle mého za zhlédnutí - zvláště pak, pokud jste fanoušci hororu, a pokud vám nevadí brutálnější gore horory.

    Prosinec nebyl z mého diváckého pohledu až tak produktivní, viděla jsem sice 26 celovečerních filmů, ale většina z nich byla dle mého názoru průměrných. Navíc jsem se pustila do sledování celé Saw série (o tom až někdy příště), a tak jsem viděla i více podprůměrných filmů oproti třeba jiným měsícům uplynulého roku. Na druhou stranu jsem zhlédla znovu i mnoho mých oblíbených filmů, třeba takové Tři oříšky pro Popelku by na Vánoce nemohly chybět a ukázalo se, že je to jeden z mála vánočních filmů, který obstojí i po mnoha letech, narozdíl od takové Lásky nebeské, což je film, který v sobě skrývá mnoho sexismu - což mi překvapivě uniklo během mých dospívajících let. I proto jsem si rozhodla napravit chuť následujícími filmy, u nichž mám jistotu, že je mám stále ráda.

    A tak i nadále provázely můj měsíc pohádky a filmy odehrávající se v zimě. První z osvědčených klasik je disneyovka Bambi z roku 1942, což je adaptace stejnojmenné knihy z roku 1923 od Felixe Saltena. Příběh Bambiho je známý svou hravostí a citlivostí, ale zároveň i svojí drsnější povahou, jelikož se neodvrací od temnějších témat. Přesto v animovaném filmu měly původně být ještě brutálnější scény ukazující přímo smrt některých postav. Od toho se nakonec odstoupilo, jelikož se stále přece jen jedná o pohádku pro děti. Avšak také ona knižní předloha se od těchto drsnějších témat neodvrací a některé ze scén přímo popisuje. Cílem Disneyho bylo, aby zvířátka v Bambim působila realisticky, ale zároveň aby měla jistou osobitost. To se jim povedlo, animátoři studovali pohyb opravdových zvířat, podle kterých pak nakreslili jednotlivé postavy a obličej se jim nakonec poupravil tak, aby bylo snazší ukázat emoce, které postavy cítily. Animace tohoto snímku je opravdu povedená a co se týče tvorby studia Disney, tak právě tento typ jejich animace patří mezi mé oblíbené. A jelikož příběh dokázal skvěle skloubit svoji pohádkovost s určitou drsností reálného života, tak se posunul na hranici, kde si ho dokážou užít, jak malí diváci, tak ti dospělí.

    Posledním filmem dnešního článku je další kultovní záležitost a tou je Věčný svit neposkrvněné mysli (Eternal Sunshine of The Spotless Mind, 2004). Tento film napsal scénárista a později také režisér Charlie Kaufman, který je známý svými zamotanými příběhy. Způsob, kterým vypráví příběh tohoto filmu je non-lineární a na první pohled se může zdát býti taky zamotaným, proto zhlédnutí vyžaduje divákovu pozornost. Film vypráví příběh páru, který hraje Jim Carrey a Kate Winslet. Je to vyprávění o vztahu, o odloučení, o vzdalování se dvou lidí, kteří si kdysi rozuměli. Zkrátka taková sonda do vztahů, i když pojata velmi originálně, nejedná se pouze o drama, ale také o sci-fi. Tomuto filmu se narozdíl od toho předchozí dostalo hned velké příznivé odezvy. Film vydělal v kinech více, jak trojnásobek svého rozpočtu a dařilo se mu i mezi kritiky - dokonce snímek získal i Oscara za Nejlepší scénář v onom roce. Nejvíc zde svojí rolí překvapuje Jim Carrey, v jehož filmografii se vážné role hledají těžko a když už člověk na nějakou takovou roli narazí, i v takových filmech se objeví záblesk jeho známého humoru. Mohli byste argumentovat, že i v tomto filmu se nachází scéna, která v osobě onen humor má, ovšem já bych se dohadovala o tom, že v kontextu té konkrétní scény se vlastně o jeho humor vlastně vůbec nejedná. Při bližším a opakovaném zkoumání divák zjistí, že se o až tak komplikovaný film vlastně nejedná - co se časové osy týče, a zároveň zjistí, že postavám a jejich vztahu by prospěla větší hloubka, u níž film spoléhá na to, že divák si tuto hloubku domyslí. Pro někoho tohle může představovat problém, pro mě ne.

    Všechny tyto snímky mají společnou moji zálibu v ně, i když u filmu Uvnitř si říkám, kdy se na něj budu schopná podívat znovu. Zároveň právě snímek Uvnitř dle mého nedosahuje stejných kvalit jako některé z ostatních zmíněných filmů. Přesto doufám, že po přečtení tohoto článku odcházíte alespoň s jedním doporučením, které vás zaujalo. 

zleva zeshora: The Ring (2002), The Lighthouse (2019), Sleepy Hollow (1999), Saw (2004)

    Někteří lidé počítají, kolik dní zbývá do Vánoc, a někteří zase netrpělivě odpočítávají dny do Halloweenu. K měsíci říjnu se konkrétně váže tradice dívaní se na hororové filmy a tento rok jsem se poprvé do této tradice či výzvy zapojila i já, i když kvůli technickým problémům jsem nesplnila všech 31 dnů, tedy 31 filmů. Já osobně používám stránku Letterboxd pro poznamenání si filmů, které jsem viděla a na té stránce můžete najít i můj osobní seznam hororů, které jsem během října zhlédla. Dnešní článek vlastně nebude pouze o filmech, které spadají do této výzvy, ale raději o všech mých oblíbených hororech, které bych ráda doporučila dál - přičemž do této kategorie spadá i mnoho filmů, které jsem viděla během letošní Halloweenské výzvy. 

zhora: Jennifer's Body (2009), Corpse Bride (2005)

zhora: Mandy (2018), Midsommar (2019)

na obrázku: Black Swan (2010)