Tak se tomu stalo i u filmu Neviditelný (The Invisible Man, 2020), který měl premiéru v Česku v březnu, tedy ještě před zavřením kin. U hororových filmů se z trailerů občas špatně poznává, jestli ten film bude dobrý či ne. Navíc v březnu minulého roku jsem se o horory nezajímala tak, jak se o ně zajímám teď, protože dnes by mě zaujalo i jméno, které za vznikem filmu stálo - Leigh Whannell. Ten samý člověk, který stojí za filmy Saw, Upgrade či Insidious. Neviditelný je remakem stejnojmenného filmu z roku 1933 (v češtině Neviditelný muž), přičemž originál byl adaptací knihy od H.G. Wellse z roku 1897. Příběhově se filmová zpracování liší a nová verze se odehrává v moderní době 21. století a využívá i aktuálně diskutovaných tématů, které chytře zapojuje do scénáře. Moderní adaptace se vydala cestou mísením žánrů - samotný film by se dal považovat za psychologický thriller až horor, který má v sobě i prvky sci-fi. Přičemž právě psychologický podtext je zde obzvlášť důležitý, hlavní hrdinka Cecilia, kterou bravurně hraje Elisabeth Moss, je neustále vystavována psychickému týrání a mučení od svého ex-přítele. V dnešním klimatu, tak příběh poukazuje na důležitost hnutí #MeToo. Úroveň dnešních speciálních efektů pomohla vytvořit relialistický působící nebezpečí, které hlavní hrdince ve filmu hrozí. Zároveň tento film nespoléhá na tzv. jump-scary, neboli lekačky, a spíše využívá atmosféry thrilleru pro rostoucí napětí až vzápětí samotné vyvrcholení filmu. To, co se tedy na první pohled mohlo zdát jako další tuctový horor film, zvlášť jelikož se jedná o remake (zároveň marketing filmu nespoléhal na fakt, že se jedná o remake, což cením), se nakonec ukázalo být velmi kvalitním hororovým snímkem, který dokáže zaujmout publikum i mimo skalní fanoušky tohoto žánru.

    Ale ještě než se vrhnu do toho nejlepšího z nejlepšího, nedokážu si odpustit zde zmínit pár filmů, od kterých jsem původně měla vysoká očekávání, ale nakonec mě bohužel zklamaly. Lidé jsou samozřejmě různí, takže pokud zmíním váš oblíbený film, tak vám to určitě neberu, pouze to znamená, že mně osobně se daný film nelíbil. Překvapivým zklamáním pro mě byl film Friday the 13th (Pátek třináctého, 1980), který dokázal odstartovat filmovou sérii, která k dnešnímu dni má již dvanáct instalací. Do vkusu se mi vůbec netrefil známý horor The Evil Dead (Lesní duch, 1981), který postrádal jakkouliv logiku - a navíc obsahuje jednu velmi zbytečnou scénu zachycující znásilnění. A do třetice všeho dobrého, v tomto případě nejhoršího, a tím je film Hostel (2005), který byl navíc natočen v české koprodukci. Na Hostelu mě upřímně nejvíce bavili právě ti čeští herci, které jsem v takovémto filmu vůbec nečekala. Také jsem nečekala, že uslyším hudbu Michala Davida v hororu a v tomto kontextu mě jeho hudba opravdu pobavila. Film Hostel dále zachraňuje pár dobrých gore scén, ale rozhodně nestojí za mučení, kterým je zbytek děje samotného - tím mám na mysli sexualizaci všech ženských postav, které se ve filmu objeví, dále stereotypizace celé Evropy a celkově humor na úrovni základní školy. 
Mimo filmů, které se mi opravdu nelíbily, jsem ale viděla i spoustu filmů, které mě sice nijak neohromily, ale přesto jsem ráda, že jsem je měla možnost vidět a na jedno zhlédnutí bych je klidně doporučila dál. O takových filmech si můžete přečíst v mém vláknu na Twitteru, kde jsem se o každém snímku zhlédnutém v říjnu samostatně rozepsala.

    Začnu zlehka a to dvěma horory, které vyšly v roce 2013. Ani jeden z těchto filmů mě neohromil, avšak při jejich sledování jsem se opravdu bavila. 

    The Conjuring (V zajetí démonů) mě bavilo svými lekačkami a opravdu jsem se při jeho sledování bála. Naštěstí jsem se na něj napoprvé nedívala sama a společnost mi dělala sestra a musím říct, že jsme si sledování obě dost užily. Já většinou nedám na film, které spoléhají pouze na lekačky (nebo tzv. jump scares), ale v tomto případě mi to překvapivě vůbec nevadilo a do atmosféry strašidelného domu se takovéto scény i hodily. A přestože je příběh The Conjuring vyprávěn trochu zvláštním způsobem a ne vše zmíněné během děje je řádně vysvětleno, klidně bych se na tento film někdy v budoucnu podívala znovu. Jedná se zkrátka o neškodnou zábavu v podobě hororu.

    Tím druhým snímkem z roku 2013 je World War Z (Světová válka Z). Hlavní roli zde ztvárnil Brad Pitt, jehož postava čelí světové pandemii (jak příhodné), která mutuje lidi v zombíky. Za mě je World War Z jeden z nejlepších filmů se zombíky, které jsem doposud viděla. I v tomto případě se nejedná o kdovíjaké veledílo, ale mě se na něj bavilo dívat a je v něm možné najít i pár zajímavých myšlenek, vedle nich nabízí také několik mimořádně hezkých záběrů a také mnoho akčních scén. Nutno říci, že film je adaptací stejnojmenné knížky, kterou napsala Max Brooks, a já tuto knížku zatím nečetla - většinou právě fanoušci předlohy nechávají pod tímto filmech nepříliš kladné recenze. Ale film jako takový má i z mého pohledu mnoho nepřehlédnutelných nedostatků. Opět se jedná o film, který se mně osobně líbil, ale zároveň uznávám, že to není špičkový film bez svých much. 

    Co by to bylo za Halloween bez Tima Burtona. Jako první mnohé z vás při spojení slov Tim Burton a Halloween pravděpodobně napadne The Nightmare Before Christmas (Ukradené Vánoce, 1993). Přestože i tento snímek mám velice ráda, nezařadila bych ho přímo mezi mé oblíbené. Ale pokud jste tento film nikdy předtím neviděla, určitě se na něj někdy podívejte. 

    Mně se jako první vybaví film Corpse Bride (Mrtvá nevěsta Tima Burtona, 2005) na němž jsem jako malá vyrůstala a mám k němu tím pádem tedy bližší vztah. A přestože jsem tento krátký film viděla už nesčetněkrát, vždy se na něj ráda znovu podívám. Nádherná animace doprovázena soundtrackem Dannyho Elfmana si mě před mnoha mnoha lety hned získala. Ale musím říct, že přestože se jedná v podstatě o nevšední pohádku, má v sobě hned několik drsných momentů a dokáže v člověku vyvolat silné emoce.

    Dalším Burtonovým filmem, který jsem viděla až během nedávna, je Sleepy Hollow (Ospalá díra, 1999), což je adaptace povídky od Washingtona Irvinga Legenda o Ospalé díře, v níž se mladý vyšetřovatel Ichabod vypraví do Ospalé díry vypátrat, kdo může za záhadná úmrtí. Samotná legenda je velmi zajímavá a příběh má v sobě mnoho tajemna. Ve filmu je tohle tajemno bohužel často narušováno hloupými pokusy o komedii, což se také odráží na výkonu Johnnyho Deppa v roli Ichaboda, avšak atmosféra tohoto filmu je nepřekonatelná a ta mě okouzlila nejvíce. Je opravdu škoda, že Sleepy Hollow nebylo pojato naprosto seriózně, protože se tak mohlo jednat o daleko lepší film dle mého názoru, přesto si myslím, že výsledný produkt stojí i tak za zhlédnutí.

    Český horor bohužel nemá tak velkou tradici jako v zahraničí, přesto i v našich končinách vyšlo dost zajímavých hororů, ty jsem mimo jiné sepsala i do listu na letterboxd. Já mám v českém hororu stále, co dohánět, ale v dnešním článku vám představím dva snímky, o kterých můžu říct, že je mám ráda.

    Začnu televizním filmem Travis (1997), který je jediným režijním počinem herce Václava Postráneckého. Jedná se o neobvyklý film na naše poměry a připomíná spíše duchařské horory z Anglie.  Pojišťovací agent hraný Františkem Němcem se vypraví na odlehlý pozemek po zesnulém statkáři, kde má za úkol zjistit, zda existuje nějaký dědic, ale jeho pobyt na statku se neobejde bez potíží. Bohužel jde na kvalitě vidět, že se jedná o film pro televizi, což je škoda, protože jako celovečerák pro kina by to byl ohromný snímek, nevídaný pro Česko. Bohužel se o tomto filmu moc neví, i když má i tak co nabídnout. Skvělá atmosféra prázdného domu, neodhalené tajemství a podivní místní, kteří o zesnulém odmítají cokoliv prozradit. 

    Na úplně jiné úrovní je film Morgiana (1972), který je opravdu kvalitním a vysoce hodnoceným filmem od Juraje Herze. Iva Janžurová zde hraje rovnou dvě hlavní role - sestry Viky a Kláru, které jsou si, jak povahou, tak vzhledem, naprosto opačné. Kamera zde hraje důležitou roli - kameraman Jaroslav Kučera si zde opravdu vyhrál s mnoha různými úhly i efekty, některé scény doprovází psychedelický nádech a některé zase napodobují pocity závratě. Vše navíc doprovází mocná hudba Luboše Fišera. O tomto filmu jde bez pochyb říci, že je kvalitním dílem české kinematografie a obstojí i v očích dnešního diváka.

    Hranice mezi thrillerem a hororem je tenká a mnoho snímku spadá právě někam mezi tyto dva žánry. Udělování filmových cen bohužel často přehlíží žánr hororu, jelikož je na něj pohlíženo zeshora, a thriller jako žánr je mnohem respektovanějším, proto je pro film mnohem výhodnější získat nálepku thrilleru, raději než toho hororu. Velkým úspěchem bylo v roce 2011 nominování snímku Black Swan (Černá labuť, 2010) na pět Oscarů. A Natalie Portman si domů ve večer předávání právem odnesla sošku za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Příběh o snažení se dosáhnutí dokonalosti se stal velkým tématem diskuzí, avšak málokdy v těchto diskuzích zaznělo, že se jedná o horor - alespoň z toho, co si pamatuji a donedávna jsem si myslela, že tento film Darrena Aronofsky je opravdu "pouze" thrillerem. Zdání klame a Black Swan v sobě ukrývá hned několik hororových prvků, překvapivě i včetně jump scarů. Příběhy o hledání dokonalosti jsou samy o sobě hororem a právě zde je nádherně ukázáno, jak bravurně lze tyto dva žánry prolnout.

    Poslední nominovaný horor mě snadno přenáší do další kategorii a tím je novodobý horor posledních čtyř let. Get Out je výjimečným filmem, který kombinuje vážná společenská témata s žánrem hororu. Jedná se o debut režiséra Jordana Peela a ve svém filmu zachytil problematiku rasismu, k čemuž využil, jak metafory, tak i samotný příběh. V hlavní roli mimo jiné zazářil Daniel Kaluuya, který za svůj výkon získal nominaci v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Snímek Get Out opět upoutal pozornost široké veřejnosti na žánr hororu a dokázal, že žánrový film dokáže mít i hlubší psychologický význam. 

    Mezi novodobé psychologické horory patří také snímek Midsommar (Slunovrat, 2019), který natočil  americký režisér Ari Aster a jedná se o jeho druhý celovečerní snímek. Jeho debut Hereditary se také řadí mezi horory, avšak mě úplně nenadchnul - ovšem chystám se mu dát ještě druhou šanci. Za to Midsommar si mě získal hned od první minuty. Hlavní roli zde ztvárnila talentovaná Florence Pugh, která v tomto filmu měla možnost ukázat svůj herecký rozsah. Midsommar se odehrává ve Švédsku a jeho hlavním tématem je kult. Zajímavé je, že většina děje se odehrává během dne, většina záběrů je velmi jasných a to není pro horory příliš běžné - ale určitě mu to neubírá na strašlivosti ukazovaných terorů. I zde je mnoho záběrů psychedelických, které navozují pocit zdrogovanosti, a v tomto případě se jedná o velmi realistické zachycení takovéhoto pocitu.

    Snímek Midsommar distribuovala v USA společnost A24, což je v dnešní době už, jak distribuční, tak i produkční filmová společnost, která má na svém kontě nespočet úspěšných hororů, kterým se dočkalo zájmu široké veřejnosti. Dalším takovým filmem je The Lighthouse (Maják, 2019) Roberta Eggerse, pro nějž je tento snímek také jeho druhým celovečerním filmem. The Lighthouse se pohybuje více na pomezí thrilleru a hororu a nedá se říci, že se jedná čistě pouze o thriller nebo pouze o horor, využívá prostředků obou těchto žánrů. Děj filmu je velmi minimalistickým a na diváky působí až klaustrofobicky, příběh se odehrává na osamělém ostrově s majákem a naši dva hlavní hrdinové jsou jedinnými lidmi na tomto ostrově. Jedná se o strážce majáku, kteří byli ztvárněni Robertem Pattinsonem a Willem Dafoe. Oba dva herci ve své roli zazářili, navíc se jedná o opravdu náročné postavy, co se týče jazyka i jejich samotného rozvoje. Také natáčení samotné bylo náročné kvůli počasí, jelikož se natáčelo za opravdových podmínek v terénu. Doporučuji toto video ze zákulisí. Osobně se těším na budoucí tvorbu Roberta Eggerse, který se prokázal býti skvělým režisérem, v současnosti pracuje na snímku The Northman, v kterém si zahraje třeba Nicole Kidman nebo Willem Dafoe.

    Z dalších hororů posledních let, které už ovšem nebyly natočeny nikým z trojice Peele, Aster a Eggers, se mi zalíbila šílená Mandy (Mandy - Kult pomsty, 2018). Jak z názvu vypovídá, tak se jedná opět o horor hrající si s tématem kultů a nemůžu říct, že by se nejednalo o můj oblíbený sub-žánr. Hlavní roli zde ztvárnil Nicolas Cage a jedná se o opravdu odvážnou a nepříliš konvenční roli. Těžko se tento snímek představuje, jelikož stejnou důležitost zde má, jak samotný děj, tak i styl filmu. Opět se jedná o psychedelický horor a vizuálně je snímek opravdu nádherný. Musím ovšem varovat před větším množstvím gore, což nemusí být pro každého. Mandy lidi, buď milují, nebo nenávidí, nic mezi tím. 

    Posledním mým doporučením z novodobých hororů je akční sci-fi Upgrade (2018). Tento film byl natočen s nepříliš velkým rozpočtem, proto je obdivuhodné, jak těchto prostředků dokázal využít a vznikl tak efektní horor. Ovšem musím říct, že samotný horor se nachází v tom, jak určité technické vynálezy by nás dokázali ovlivnit - jak v tom dobrém, tak i v tom špatném. Jedná se opět o jiný směr hororu, který nevidíme tak často a v tomto případě, tak vzniklo opravdu povedené dílo. 

    Ještě na chvíli zůstaneme u sci-fi hororu, protože ten na sebe může vzít hned několik podob. Klasickým příkladem je Alien (Vetřelec, 1979), což je přímo film odehrávající se ve Vesmíru a ve filmu se objevuje mimozemský tvor. Alien je velmi efektivním hororem, jelikož si krásně hraje s představou monstra. Některé horory ztroskotají na tom, že netvora ukáží moc brzy nebo ho ukazují moc často, čímž tento tvor ztrácí na své strašlivosti. Alien žádnou z těchto chyb neučinil a film je i čtyřicet let po svém vydání stále děsivým. 

    Další klasikou, která mísí žánry hororu a sci-fi, je The Thing (Věc, 1982), která se oproti Vetřelci odehrává na Zemi, konkrétně v Antarktidě, ale i zde se setkáváme s něčím mimozemským. The Thing natočil režisér John Carpenter, který je významným režisérem hororových filmů, mezi jeho další známé filmy patří např. Halloween. The Thing je ovšem jeho nejvíc uznávaným filmem, snímek se proslavil svými praktickými efekty, které jsou do dnešního dne velmi efektivními. The Thing ovšem nespoléhá pouze na vizuální horor, ale také ten psychologický, což je hodnota, díky které si mě snímek získal.

    The Thing se řadí do sub-žánru body horor, což je žánr hororu, který obsahuje mnohdy nechutné scény, které ukazují deformaci lidského těla - může se jednat o nemoc, která tělo zdeformovala, ale také se může jednat o parazity, mutaci a další faktory. Dalším skvělým snímkem tohotu sub-žánru je The Fly (Moucha, 1986), který opět spadá i do kategorie sci-fi. Příběh sleduje mladého vědce, který se zabývá teleportovaním - jeho hlavním cílem je dokázat teleportovat člověka. Během jeho pokusů se však něco zvrtne, a pak na řadu přichází zářný příklad body hororu. Hlavního hrdinu ztvárnil Jeff Goldblum, který byl v této roli naprosto vynikajicí. The Fly se rychle zařadil mezi mé vůbec nejoblíbenější horory, ale upozorňuji na to, že tento film obsahuje mnoho nechutností, které i mne samotnou velmi zatřásly. Ale pokud si v podobných věcech libujete, tak vás tento film určitě nezklame. Sledování samotné proměny je velmi zneklidňující a opravdu strašlivé.

    Poslední známý horor se vymyká předchozí sub-žánrům, jedná se o realističtěji pojmutý horor a tím je Jaws (Čelisti, 1975). Tento film asi ani nemusím představovat, zkrátka se v tomto snímku objevuje žralok, který napadá lidi. Do dnešního dne se jedná o nejefektivnější horor, který jsem měla možnost vidět. Děj filmu je vystavěný takovým způsobem, že diváka vystavuje stále více stresu a úzkostem. Opět i v tomto filmu můžeme nalézt psychologický podtext a hlavně v dnešním světě, kdy bojujeme s pandemií, se tento film stal opět velmi relevantním a já doporučuji jeho zhlédnutí. V tomto případě se jedná o film na pomezí thrilleru a hororu.

    Film The Hills Have Eyes (Hory mají oči, 2006) vyšel, když jsem chodila na základní školu a spolužáci tento snímek označovali za nejstrašidelnější horor, který kdy viděli. Ale jelikož jsem viděla tento horor až jako dospělá, snímek na mě neměl až takový efekt. Ale stále se mi velmi líbil. Rodina na výletě uvízne v poušti a jsou terorizováni zvláštnimi lidmi žijícími v těchto končinách. Jedná se o mírně nadprůměrný snímek, který režíroval Alexandre Aja, o kterém ještě bude řeč. Ve filmu se objevuje mnoho gore scén, hlavně v druhé polovině příběhu. 

    Dalším remakem je film House of Wax (Dům voskových figurín, 2005), v němž se partička kamarádů zatoulá do zvláštního města, kde se nachází v názvu zmiňovaný Dům voskových figurín. Takovou zajímavostí je, že jednu z postav ztvárnila Paris Hilton, je opravdu poznat, že film je produktem své doby, avšak její herecký výkon nebyl vůbec špatný. Opět se jedná o film, který obsahuje mnoho násilných scén. Tento film má skvělou scénografii dle mého - prostředí, v kterém se film odehrává, je nezapomenutelné. House of Wax spadá mimojiné i do kategorie slasheru.

    Jako poslední remake bych ráda zmínila The Ring (Krug, 2002), který je mnohem známějším filmem než předchozí dva zmiňované filmy. Myslím si ale, že o filmu The Ring převládá mnoho nepřesných domněnek. Film neobsahuje příliš lekacích scén a ani na ně nespoléhá, víc než o cokoliv jiného se jedná o investigativní mysteriózní film, který v sobě ovšem má trochu toho nadpřirozena. Opět se jedná o film na pomezí thrilleru a hororu. Mně osobně se velmi líbí barvy, do kterých je film laděn (zabarvení filmu připomíná film Twilight). 

    To nejlepší jsem si v tomto případě nechala nakonec a na mysli mám film Saw (Saw: Hra o přežití, 2004). Saw odstartovalo velmi dlouhou sérii filmů, přičemž žádný z nich nepřekonal film, který to vše začal. Jedná se o film, který byl natočen za velmi nízký rozpočet, jehož tržby vydělaly stokrát víc než při jeho vzniku bylo utraceno. Jedním ze scénáristů je Leigh Whannell, který si také zahrál jednu z hlavních rolí, každopádně jako scénarista se osvědčil daleko více. Právě on také napsal i režíroval film Upgrade zmiňovaný výše a tento rok šel do kin jeho film The Invisible Man, který jsem bohužel ještě neměla šanci vidět. Film Saw sleduje několik linií akce, avšak ta nejdůležitější část se odehrává ve staré rozlehlé koupelně, kde se nachází dva spoutaní muži, kteří si nepamatují, jak se tam dostali a různými způsoby se od svého věznitele dozvídají, jak se můžou případně osvobodit. I když se Saw na první pohled tváří jako film s hodně gore, vůbec tomu tak není (alespoň co se týče prvního dílu) a Saw je opět spíš thrillerem než hororem, i když kombinuje oba tyto žánry.

    Na úplný konec jsem si připravila tři horory, které trochu vybočují z řady a označila bych je za zvláštní, ale určitě v tom dobrém slova smyslu.

    V Interview with the Vampire (Interview s upírem, 1994) hrají samí skvělí herci, hlavní trio postav je hrané Bradem Pittem, Tomem Cruises a Kirsten Dunst. Jedná o gotický horor s vampíry a je to velmi atmosférický horor. A taky trochu gay.

    Dalšímu hororu Jennifer's Body (Bacha, kouše!, 2009) bych dala přívlastek feministký. Hlavní duo ztvárnily Megan Fox a Amanda Seyfried. A opět je to trochu gay.

    Posledním dnešním hororem je Horns (Rohy, 2013), což je film natočený podle knihy Joe Hilla. Doporučuji, jak knihu, tak film, i když se tato dvě díla v mnohém liší. Hlavní postavu zde ztvárnil Daniel Radcliffe a jedná se o jeden z mých milovaných filmů, ke kterému se ráda a často vracím. Opět by se dalo říci, že se jedná i o thriller. Tento film má všechno, co mám ráda - fajn zápletku, skvělý soundtrack, velkou dávku černého humoru a mnoho dalšího. A tohle je ten další film, který natočil Alexandre Aja, jak jsem avizovala výše.

Pokud také máte rádi horory a váš oblíbený jsem zde nezmínila, určitě mi napište vaše oblíbence do komentářů. Tipy na další dobré horory vždy ráda ocením.

Natrefit na dobré nové tvůrce ve filmové branži je vždy vzrušujícím zážitkem. Bratři Safdieovi mají za sebou sice již dlouholeté zkušenosti, ale proslavili se především svým snímkem Good Time (Dobrý časy) z roku 2017, kde do hlavní role obsadili Roberta Pattinsona, který ztvárnil postavu Connieho, který nežije úplně počestným životem, ale moc mu záleží na jeho postiženém bratrovi Nickovi a chce pro něj jen to nejlepší, přičemž jeho představa toho nejlepšího se velmi liší od představy, kterou má společnost, v které žijeme. Postavu Nicka ztvárnil jeden z bratrů, Benny Safdie, a není výjimkou, že Josh i Benny Safdieovi si sami nejenom režírují svoje snímky, často v nich i hrají, ale také si je někdy sami natáčí, stříhají, dělají si k nim zvuk a ujímají se produkce. Díky snímku Good Time kývl na jejich nabídku zahrát si hlavní roli v jejich dlouho připravovaném nadcházejícím snímku i Adam Sandler a jednalo se o film Uncut Gems (Drahokam), který vyšel minulý rok a dočkal se velkého, nejen diváckého, ale také kritického úspěchu. Z fimových cen Independent Spirit Awards si odnesli rovnou tři sošky, za nejlepší režii, střih a Adam Sandler získal i cenu za nejlepší hlavní roli. Bohužel, na Oscarech tyto tvůrce opominuli a nominace se žádné nedočkali, trochu lépe si vedl v témž roce film The Lighthouse od Roberta Eggerse, který získal jednu nominaci, ale opět byly opomenuty skvělé výkony herců i práce tvůrců. Tímto mě Cena Akademie utvrdila, že nemá smysl dávat Oscarům moc velkou váhu. Naopak je hezké, že stále existují filmové ceny, které dokážou ocenit skvělé počiny. Uncut Gems sleduje osud hlavního protagonisty Howarda, který je majitelem šperkařství v New Yorku, ale zároveň i velmi ráda sází a bere různé risky, což se mu občas vyplatí, občas ne a taky ho to dokáže dostat to obrovských problémů. V tomto snímku si zahrálo vedle velmi známého herce Sandlera i několik neherců, např. i Kevin Garnett a Abel Tesfaye (The Weeknd), kteří si zde zrovna zahráli sami sebe. Good Time a Uncut Gems mají hned několik věcí společných, sledují příběh člověka, který je zapletený do spoustu věcí a jeho život je velmi hektický, k čemuž se váže i celková atmosféra těchto snímků - divák nemá ani chvilku na to si oddychnout, jelikož na plátně se stále něco děje a to klidně i několik věcí najednou. Především u filmu Good Time jsem já osobně měla velký pocit úzkosti, ale oba jejich filmy umí vyvolávat právě tento pocit a to ještě k tomu velmi dobře. Nemyslela jsem si, že takovýto styl filmu bych si dokázala užít, ale především film Good Time mě přesvědčil o opaku, takovýto film vás hned vtáhne do děje a už vás nepustí. Oddychnout si můžete až po skončení filmu, kdy máte tu šílenou jízdu za sebou. A šílenou myslím v tom, nejlepším slova smyslu. Do svých filmů si v obou případech dokázali vybrat skvělé herce, jak Robert Pattinson, tak Adam Sandler, zazářili ve svých rolích, ale neopomenula bych ani výkon Bennyho Safdieho, který byl také skvělý. Zastavím se u Adama Sandlera, který je známý především díky velkému počtu komedií, které natočil, přičemž o hrstce z nich by se dalo říci, že jsou opravdu dobrými, ve svém katalogu má spíše více "rychlokvašek" a právě kvůli tomu se na Adama Sandlera nepohlíží jako na moc dobrého herce, i když mnohokrát už nás přesvědčil o opaku. Já sama doufám, že si Sandler bude vybírat svoje role opatrněji a nejenom podle toho, na jaké exotické lokaci se bude natáčet, aby tam mohl strávit zároveň i svoji dovolenou. Celkově bych byla ráda, kdyby se méně lidí ve filmové branži hnalo za výdělkem velkého balíku a místo toho pohlíželo na film jako umění - a nebo by to ti šikovnější spojili v jedno. Zrovna Robert Pattinson mě neustále překvapuje svým výběrem rolí, nejenom svým kývnutím na ztvárnění známého Batmana v nadcházejícím filmu Matta Reevese, ale právě svým rozhodnutím hrát i v mnoha menších nezávislých filmech. Jsem opravdu zvědavá, jakým směrem se bude jeho kariéra dál vyvíjet.

Good Time 4,5/5
Uncut Gems 4/5

zdroj fotografie: https://www.empireonline.com/

Seriály jsou nedílnou součástí mého života - ne, že bych neměla dost věcí na práci nebo bych se snad pořád nudila, ale ráda se na seriály ve svém volném čase dívám, a u každého z nich je pro jeho sledování jiný důvod. Někdy je potřeba se odregovat, zasmát se, zahodit starosti běžného dne za hlavu, někdy si naopak ráda lámu hlavu na různými dějovými zápletky, jindy se ráda bojím anebo potřebuju uniknout do fantasy světa či daleké sci-fi budoucnosti.
V tomto článku se rozepíšu o pár novějších seriálech, většina z nich je z Netflix produkce, jednou z výjimek je seriál Game of Thrones, podle toho je také poznat, jak dlouho mám tento článek rozepsaný, ale zkrátka bych si neodpustila nezmínit finále seriálu takovéhoto rozměru zde na blogu, zvlášť, když se GoT řadí k mým nejoblíbenějším seriálům vůbec. A o těch dnes bude řeč, o mých oblíbených seriálech.

Game of Thrones
Velkolepá sága Hra o trůny se tento rok dočkala svého konce, alespoň toho seriálového. Je neuvěřitelné se podívat zpátky na to, kdy HBO vydali první díl v roce 2011, od začátku byl seriál velmi sledovaným a úspěšným, hlavně tedy díky své knižní předloze, ale málokdo by si pomyslel, do jakého rozsahu se to až dostane. A ještě víc, kdo by si byl řekl, že tento příběh bude vládnout obrazovkám až do roku 2019, a že si diváci na nové série počkají klidně i celý rok či ještě déle.
Já sama začala GoT sledovat v době, kdy už vycházela zhruba 3. série a já tak musela příběh dohnat a mezitím jsem si přečetla i první díl knižní série - série, k jejíž četbě bych se někdy ráda vrátila, stonoucí se stébla chytá, aneb pořád doufám v lepší vysvětlení děje a lepšího pozvolnějšího vývoje příběhu bez zbytečně velkých dějových skoků. Nebudu lhát, 7. a 8. série nebyla tou nejsilnější, samotný vývoj děje mi v mnohém nevadí (až na osud Jaimeyho), více mi vadí mezery v ději, kde se skáče od jednoho k druhému bez jakéhokoliv vysvětlení a v samotném příběhu i po odvysílaní poslední epizody zbylo spoustu mezer a nevysvětlených věcí, které nedávají absolutní smysl. Na Game of Thrones se vždycky dívalo hezky, ale co si diváky dokázalo ještě víc získat, je právě ta realističnost a celková promyšlenost, za kterou můžeme vděčit autorovi knih G.R.R. Martinovi. Jakmile seriál předehnal dějově knihy, šlo to s ním mírně z kopce, no "mírně". Oni scénáristé D&D prostě nejsou spisovatelé a domyslet zbytek příběhu se jim moc nepovedlo. Tedy "domyslet", jisté body od autora knih dostali, a tak se jich pravděpodobně drželi, ale spojit tyto body v celistvý příběh už byl pro něm očividný problém. Co mě ale zklamalo ještě více než tyto chyby a nevysvětlené věci v ději, jsou některé naprosto zničené postavy - postavy, které jsme měli možnost celý seriál sledovat, jak se postupně stali tím, kým jsou dnes, jak dospěli z bodu A do bodu B, ale ups, v poslední sérii se některé z těchto postav naprosto zastavili, některé dokonce už pár sérií zpět nevykazovali žádný osobnostní růst charakteru, stali se z nich tupé stereotypní loutky bez jakéhokoliv smyslu, některé postavy svůj celý charakterový růst jen tak zahodili za hlavu a začali myslet stejně, jak mysleli třeba v takové první sérii, před tím než zažili, cokoliv z toho, co se jim později přihodilo. Jmenovitě, největším zklamáním byl pro mě Jaime - postava, která bez jakékoliv logiky začala přemýšlet úplně jinak, dále Tyrion - který se myšlením zastavil už několiv sérií nazpět, Jon - který byl neschopný udělat jakékoliv rozhodnutí, Cersei - která zničehonic přestala doopravdy "vládnout" a jen tak čekala, co se bude dít, Daenerys - která se z minuty na minutu zcvokla, aniž by tam došlo k nějakému pomalému dozrání do tohoto bodu,.. Ono těch postav bude nakonec trochu víc. A Bran, samozřejmě, ale u něj je spíš problémem jeho celá dějová linka, s kterou si scénáristé asi moc nevěděli rady, takže tady jsme jako diváci byli ponecháni bez jakéhokoliv vysvětlení, stejně tak je tomu u bílých chodců. Opět jsem se dostala do naštvané nálady kvůli finálové sérii, ale mě to zkrátka pořád strašně mrzí, jak špatně tento seriál byl ukončen - jelikož měl potenciál se stát jedním z těch seriálů, které mají uspokojující konec, velkolepé finále, a celkově to mohl být jeden z nejlepších novodobých seriálů vůbec, i když on naštěstí ještě stále je, pokud pomineme těch pár posledních sérií.
U následujících seriálů i více popíšu samotný děj, ale u Game of Thrones si říkám, že koho tento seriál zaujal, tak už ho viděl, a kdo ho neviděl, tak tomu je pravděpodobně proto, že ho nezaujal. Ale pokud stále přemýšlíte nad zhlédnutím tohoto seriálu, tak jděte určitě do toho - nebude zklamáni originálním příběhem, osudy mnoha postav a zajímavými zápletky, jenom to samotné finále bude pravděpodobně zklamáním velkým, ale poté je tu naděje na lepší knižní zakončení, na které se stále čeká.



Stranger Things
Dalším velmi známým seriálem je Stranger Things. Můj seriálový zlatý grál si nechám až nakonec, nechci ho hned vyzradit. Stranger Things je seriál, jehož první série vyšla roku 2016 a tento rok vyšla již série třetí. Už byla potvrzena také čtvrtá série, které se dočkáme pravděpodobně příští rok na podzim, takže se alespoň nemusíme bát žádných nevysvětlených konců. Příběh se odehrává v 80. letech 20. století a my jsme seznámeni s hlavními postavami, jimiž jsou kluci okolo věku 12ti let zhruba, Mike, Dustin, Lucas a Will. Přičemž v první sérii Will záhadně zmizí a vypadá to na zmizení způsobené nějakými nadpřirozenými silami. Kluci, jejichž hlavní náplní dne před zmizením bylo hlavně hraní Dračího doupěte, se snaží pátrat po Willovi, přičemž jsou i oni samotní vystavení nebezpečí. Dále je do pátrání zapletena i Willova matka Joyce, o které si mnozí myslí, že se zbláznila, a jeho starší bratr Jonathan.
Stranger Things nemá přímo jednoznačně vyhrazeny hlavní postavy, každou sérii je příběh zaměřený více na někoho jiného, a tak i některé postavy jsou zapleteny do příběhu více a některé méně. Přestože jedněmi z hlavním postav jsou děti, není to nic, co by mě samotnou od tohoto seriálu odradilo - a věřte mi, že já zrovna velkým milovníkem dětí nejsem, ale zde jsou postavy sympatické a docela rozumné, ale zároveň se nepovyšují svým rozumem nad dospělé protagonisty, jak tomu u mnohým jiných seriálů bývá. Příběh je velmi napínavý s prvky thrilleru a také hororu, v pozdějších sériích se vyskytuje i více grafických scén, za což jsem já jedině ráda, jelikož to přidává celému seriálu paradoxně na opravdovosti. Také je zajímavé sledovat vývoj hlavních postav, hlavně tedy dětí, které samozřejmě rostou a z dětí se pomalu stávají teenageři, líbí se mi, že příběh nestagnuje v nějakém časoprostoru, ale vyvíjí se i tímto způsobem dál. A nesmím zapomenout na skvělé vykreslení osmdesátek a skvělé zachycení atmosféry. Pokud máte rádi sci-fi, retro a trochu hororu, tak si myslím, že je dost velká šance, že by se vám seriál mohl zalíbit.



Sex Education
Občas se stane, že na Netflixu narazím na nějaký ten dobrý seriál ze středoškolského prostředí. Zrovna Sex Education si spojuji se seriálem Everything Sucks, jelikož jsem oba seriály zhlédla od sebe v krátkém časovém rozpětí, jinak tento seriál také doporučuji také, i když narozdíl od SE nedostal druhou řadu, což mě dost mrzí, ale ono, jakmile se něco nestane dostatečně populárním a mainstream, Netflix často takový projekt hodí do kamsi a posune se dál k něčemu úspěšnějšímu, všechno je to asi o číslech.
Každopádně, Sex Education je jedním z těch dobrých seriálů. Pro mě je to jen pár let, co jsem pryč ze střední, tak si na tohle období ještě dobře pamatuji, a také z prachobyčejné nostalgie mě seriály z tohoto prostředí baví. Jak už samotným název napovídá, hlavním tématem zde je sex. Hlavní postava Otis je náctiletý kluk, jehož mamka je sexuoložkou, a tak i on sám toho ví hodně o sexu, i když o svém vlastním sexuálním životě, až tak moc nemluví, hlavně tedy ne s mamkou. Ve škole se mu zalíbí holka Maeve, což je spíš takový rebelka, o které se říká, že v tomto ohledu není zrovna moc nedostupná. A ta má úžasný nápad - založit si ve škole jakousi sexuální poradnu, radit náctiletým nezkušeným lidem, jak na sex, a oni za to zhrábnou nějaký ten peníz. Seriál je hodně orientovaný na samotné vztahy mezi postavami, jejich pocity, jak se vypořádat s těmito nově nalezenými pocity, či jak je vůbec nalézt. Myslím si, že je to hodně hezky napsaný seriál o tom, jaké dospívání je, a také je to poučením o tom, že každý počin má i nějaký dopad. Seriál o přátelství, vztazích a také o tom sexu.



Chilling Adventures of Sabrina
Pamatujete si na Sabrinu mladou čarodějnice, nebo-li Sabrina the Teenage Witch? Tak teď máte šanci se poznat s její temnější verzí. Sabrina je původně postavou komiksovou a touto předlohou se nový seriál od Netflixu inspiroval, i když původně měl být seriál odvysílán na stanici The CW. Každopádně, první série byla vydána na podzim 2018 a druhá na jaře tohoto roku, zároveň už byly potvrzeny i série třetí a čtvrtá, takže bude ještě mnoho prostoru na další dějové linky a zvraty, jelikož během prvních dvou sérií jich nebylo zrovna málo.
Sabrina je mladou náctiletou dívkou, která chodí na střední školu s kamarády Roz a Susie a také se svým přítelem Harveym. Odmalička žije Sabrina se svými tetami Hildou a Zeldou, jelikož její rodiče už bohužel nežijí, a její rodiče jí v životě udělili nelehkou roli - po mamince je napůl člověkem a po tatínkovi napůl čarodějkou, což je pro svět čarodějů naprosto unikátní případ, a tak se zde nejde příliš řídit všemi normálními pravidly, které v tomto světě již jinak nastavené jsou. A v mnohém si Sabrina může vybrat, i když ne ve všem - chce se poddat své čarodějnické "temné" straně, nebo chce dál chodit na střední se svými dosavadními kamarády?
Původní seriál z roku 1996 je v mém srdci napořád, fajn komedie s velmi specifickým humorem, který ovšem nezabíhá do velkých detailů toho, jak čarodějnický svět funguje, je to spíš takový odpočinkový seriál, který ale i tak doporučuji. Když byla oznámena nová série se stejným tématem, stejnými postavami, nebyla jsem si jistá, co očekávat - zaprvé, proč by měl stejný seriál existovat dvakrát, a za druhé, prosím, nekažte mi moji dětskou srdcovku. Ale hned po vydání prvního traileru bylo jasné, že tvůrci zmiňovaný příběh uchopily naprosto jinak a vytvořily něco naprosto nového, dosud neviděného. Chilling Adventures of Sabrina je temným příběhem plný hororových prvků a na pohled nepěkných scén. Mimo jiné se seriál dotýká i témat, které mnohdy v populárních seriálech nejsou vidět - sexuální orientace, nejistota vlastní identity, sexuální aktivita a další důležitá témata, která jsou velmi důstojně zmíněna i vyobrazena, ale zároveň se kolem nich nemotá celý příběh, ale jsou důležitým aspektem, jelikož postavy, které jsou právě hlavně dospívajícím lidmi, kteří se hledají, pro ně jsou to věci, kterými si procházejí a to ovlivňuje jejich činy a vztahy.Takže oceňuji, jak takovéto normální věci byly zakomponovány do fantasy horor seriálu, protože i v takovémto seriálu potřebujeme odraz reálného světa.



Black Mirror
Tímto seriálem se dostávám už k samotné špici tohoto článku. Black Mirror se od doby vydání svého prvního dílu v roce 2011 stal jakýmsi kultem dnešní doby. Tento seriál se vyznačuje dlouhými více než hodinovými epizodami, které na sebe ovšem přímo nenavazují, ale mnohdy v sobě ukrývají odkazy na ostatní epizody, nebo třeba i jiná známá díla. Doposud vyšlo sérií pět, přičemž každá série obsahuje tři až episod, také vyšel vánoční speciál s názvem White Christmas a interaktivní film Bandersnatch, který jako jediný jsem ještě neviděla. Seriál se odehrává v sci-fi budoucnosti, jejíž součástí jsou mnohé technologické vychytávky, které se ovšem většinou lidstvu dokáží vymknout z rukou - ne vždy ovšem, i když temná zakončení příběhů jsou častou součástí seriálu Black Mirror, šťastných konců zde moc nenajdeme. Příběhy samotné se většinou motají okolo dané nové technologie a toho, jak jí člověk využije nebo zneužije, a jak takové používaní této vychytávky může mít dopad na daného člověka či celou lidskou rasu. Tohle je jeden ze seriálů, při jehož sledování vám hlavou bude běhat spoustu myšlenek, ale nejenom o samotném ději, ale také o vás samotném - čeho všeho byste vy sami byli schopní, pokud byste měli onu příležitost? Mnohým divákům asi budou hlavou běhat hodně děsivé myšlenky. A jelikož každý divák má jiné životní zkušenosti, nachazí se v odlišných pozicích a situacích a každý samozřejmě myslí jinak, epizody každého ovlivní odlišně - proto je často oblíbeným tématem posuzovat, které epizody Black Mirror jsou nejlepší, a které naopak nejhorší. Já mám ráda epizody všechny, každé trochu jinak, některé víc, některé míň, ale všechny jsou dle mého názoru velmi kvalitními a dobře napsanými. Ale zde je pár mých vůbec nejoblíbenějších epizod, které ovšem nejsou v žádném daném pořadí: The National Anthem, White Bear, Shut Up and Dance, Hated in the Nation a USS Callister. Tahle show je jakýmsi odrazem naší společnosti a lidské podstaty jako takové. A pokud vás Black Mirror zaujalo, tak si zkuste náhodnou epizodu zhlédnout a uvidíte, jestli vás daný námět a jeho podání chytne nebo ne, hlavně nezáleží, kterou epizodou začnete, je to jaksi jedno.



Dark
A to nejlepší jsem si nechala nakonec. První německy mluvící seriál pro Netflix, který nese název Dark. První série vyšla na konci roku 2017, mezitím vyšla i série druhá a bylo oznámeno, že Dark bude trilogií, čeká nás tedy ještě poslední třetí série. Dark se odehrává ve fiktivním městě v Německu, v kterém dojde k záhadnému zmizení malého chlapce, přičemž tato událost odhalí některá tajemství, která tohle město a jeho obytelé ukrývají. Celý příběh je postaven na spojitostmi mezi čtyřmi různými rodinami, jejichž děti se znají a kamarádí - zmizelý chlapec byl mladším synem jedné z těchto rodin. A dále vůbec nejdůležitějším prvkem tohoto seriálu je teorie o možnosti cestování časem, a tak se příběh ještě více komplikuje, jelikož díky tomu se setkáváme s třemi různými generaci těchto stejných rodin a zabředáváme čím dál hlouběji do jejich tajemství.
Seriál Dark je unikátní svým komplikovaným příběhem, u jehož sledování se divák opravdu musí soustředit a přemýšlet nad možnou spojitostí mezi různými postavami. Během některých epizod je divák naprosto ztracen v množství jménech a odlišných rocích, kdy se jednotlivé dějové linky odehrávají, ale veškeré prvky do sebe tak krásně zapadají a při takovém momentu, kdy všechno dává smysl, se objeví krásný pocit uspokojení, nehledě na to, že v dalších momentech je nám pravděpodobně ukázána další záhada či komplikace. Proto se mi ovšem líbí, že tvůrci mají jasnou představu, že chtějí seriál ukončit třetí sérií, a tak se pravděpodobně dočkáme i uspokojivého konce, kdy bude naprosto vše vysvětleno - i když už samotná druhá série nám dodala potřebnou smysluplnost do komplikovaného příběhu. Když se mě kdokoliv zeptá, co mají zhlédnout na Netflixu, tak okamžitě říkám Dark, jelikož je to seriál, který si zaslouží veškerou pozornost.  A pro ty z vá, kteří tento seriál už znají, tak tu mám užitečnou oficiální stránku https://dark.netflix.io/, která se pravděpodobně bude hodit i před vydáním třetí série pro osvěžení si rodinného stromu postav a samotného děje.

Mám tu přichystanou hrst alb, u nichž bych ráda sdílela můj názor na ně. A překvapivě se mi všechna tato alba líbila, i když od jednoho konkrétního EP jsem očekávala něco trochu víc, ale to až v samostatném odstavci o onom albu. Začněme očekávaným debutem od americké zpěvačky Billie Eilish.

Billie Eilish - WHEN WE ALL FALL ASLEEP, WHERE DO WE GO?
Baví mě poslouchat nově vycházející alba, ať už dané interprety pravidelně poslouchám nebo ne. Minulý rok se mi docela dařilo držet krok s největšími alby, která v daném období vycházela, tento rok jsem bohužel zatím ve skluzu a poslouchám více jednotlivé vycházející singly než celá jednotlivá alba, ale opět se k tomu pomalu vracím - přece jen díky tomuto mému poslouchání jsem už objevila tolik nových interpretů a mnoho z nich se zařadilo mezi mé oblíbené. Zpěvačka Billie Eilish je ale úplným opakem toho, o čem jsem v předchozí větě mluvila - pokud se aspoň trochu zajímáte o mainstream hudbu, tak jste o tomhle mladém talentu již pravděpodobně slyšeli. A Billie nedávno vydala její debutové album WHEN WE ALL FALL ASLEEP, WHERE DO WE GO?, na které jsem i já nedočkavě čekala. K tomuto albu vyráží zpěvačka i na turné kolem světa a jednou z jejích zastávek je i Praha - původně menší koncert ve Foru Karlín se ovšem přesunul do O2 Areny a vzhledem k jejímu velkému úspěchu a velkému množství fanoušků nejenom v česku se tomu nemůžeme divit, a tak je opět šance, že i já zajdu na její koncert. Ale zpět k albu. Billie vydala množství singlů během její kariéry, ale pouze jejich malý zlomek byl zařazen na toto album. Dovolila bych si říct, že její zvuk je jedinečným a jsem ráda, že mainstream hudba v rádiích byla opět ozvláštněna něčím trochu jiným. Zvuk jejího alba si hraje s různými zvukovými efekty, šeptáním a spoustu dalšími zvuky, které v mnohém připomínají fenomén ASMR, kde jde právě především o různé zvuky. Na albu je k nalezení celkem 14 skladeb, přičemž první "skladbou" je intro, bez kterého by se albu určitě obešlo a mně osobně přijde nadbytečné, a poslední skladbou je písnička, která kombinuje motivy předešlých písní na albu, takže se jedná o jakési "rozloučení" s tímto albem. Od té doby, co album vyšlo, se k němu stále vracím, i když přiznávám, že některé písničky se mi už trochu omrzely, ale naopak k některým se vyloženě vracím, jelikož se mi tak moc líbí. Také se mi velmi líbí videoklip k singlu 'bury a friend', který vyšel ještě před vydáním alba. Mezi mé oblíbené skladby patří: bad guy, all the girls go to hell, when the party's over, my strange addiction, ilomilo.
Pokud jste tohle album také slyšeli, napište mi do komentářů vaše oblíbené písničky z něj.
odkaz na spotify
Miley Cyrus - SHE IS COMING
Novým projektem letos překvapila i Miley Cyrus, která se řadí mezi mé nejoblíbenější zpěvačky vůbec. K jejímu poslední albu Younger Now jsem se už nějakou tu dobu nevrátila, nejedná se o mé oblíbené album, tím je Her Dead Petz a Bangerz, ale i její album Can't Be Tamed mám velmi ráda. V tomto případě se jedná jenom o menší EP, ale i tak jsem z něho trošku zklamaná. Písnička Unholy se hned zařadila mezi mé oblíbené, po chvilce jsem přišla na chuť i Mother's Daughter. Další písničky jsou spíš meh, bohužel. Myslím si, že Miley má větší potenciál, než jaký teď využívá. Spíš se to zdá jako by chtěla za každou cenu ukázat, že furt může dělat, co chce, a je volná a že také vlastní svou sexualitu - což je vzkaz, s kterým naprosto souhlasím, ale v tomto případě to vyznívá spíš lacině. A to mluvím já, která miluju právě album Miley Cyrus & Her Dead Petz. Bohužel tenhle projekt mě nechal víceméně chladnou. Mezi mé oblíbené skladby patří: Unholy, D.R.E.A.M. (Ghosface Killah), Party Up The Street, Mother's Daughter.
odkaz na spotify

Ängie, Harrison First - EACH OTHER
Mezi mé další oblíbené interprety patří švédská zpěvačka Ängie, která si společně s hudebníkem Harrisonem First pro nás připravila EP s názvem Each Other. Tohle EP sice obsahuje pouze 3 skladby, ale určitě stojí za povšimnutí. K jedné skladbě byl zároveň natočen i videoklip, konkrétně ke skladbě BAMBAM, a ten také stojí za zhlédnutí, zároveň je tahle skladba mou oblíbenou z tohoto projektu. A kdo tuto zpěvačku neznáte, tak si její tvorbu zkuste určitě poslechnout, protože si myslím, že se bude hodit ji sledovat do budoucna, myslím si, že toho ještě hodně dobrého od ní příjde. Mezi mé oblíbené skladby patří: BAMBAM.
odkaz na spotify

Zima je oficiálně za námi a vzduch venku už opravdu voní po jaru. Opět se zpožděním se ozývám s kulturními zážitky, které mě za měsíc únor potkaly. Jedním z důvodů, proč je článek vydán až teď, je moje pomalé dočítání knihy Horns od Joe Hill. Snažím se držet krok a každý měsíc tohoto roku alespoň jednu knížku dočíst, ale jak se zdá, s novou prací a celkovou vytížeností, se to těžko stíhá, přesněji řečeno jsem ještě nezjistila, jak si ostatní lidé dokáží efektivně zorganizovat čas, a já se o to teprve pokouším. Ale snažím se pokračovat ve svém zvyku čtení si v tramvaji, hlavně tedy na cestě do práce, která mi vždy nějakou tu půlhodinku zabere. Což samozřejmě také obnáší u sebe neustále knížku nosit, ale člověk tak má vždy, co dělat, když neplánovaně nastane chvilka čekání na něco či na někoho. A teď už k samotné knížce. A také k filmu, jelikož srovnávání se v tomto případě nevyhnu.

Kniha Horns na mě koukala z regálu v BudgetBooks, a i když se jednalo v té chvíli o náhodu, tento titul jsem měla v hledáčku již dlouhou dobu, konkrétně od vydání stejnojmenného filmu, který jsem zhlédla hned po jeho vydání. A byla jsem dost zklamaná z toho, že film v hlavní roli s Daniellem Radcliffem nešel v české distribuci do kin. A přesto si mě i z malé obrazovky film naprosto získal a já ho od té doby viděla už přinejmenším třikrát. Skvělý thriller s velmi dobrým obsazením, tempem i hudbou. A jelikož se film zařadil mezi mé oblíbené černé komedie, humor mi sednul naprosto perfektně, trochu temnějšího humoru není nikdy na škodu, pídila jsem se i po její předloze. Pár let od filmu uplynulo a já mám za sebou i knižní předlohu, která mě velmi příjemně překvapila. Je poznat, že film si zachoval stejnou atmosféru a náladu, kterou nastolila knížka, i když vzhledem k odlišným formátům, film nezabíhal do některých podrobností a některé věci musel maličko upravit vzhledem k délce stopáže. Ovšem věci, které byly ve filmu pozměněny, dle mého neubíraly na příběhu, a obě verze se mi moc líbily. Trochu jsem se zapomněla s nastíněním samotného příběhu pro ty z vás, kteří o Horns nikdy předtím neslyšeli. Ig se za svůj krátký život potkal se spoustou komplikací, ztratil svoji lásku, přátele i důvěru všech lidí okolo. V malém městě v Americe, kde Ig svůj celý život pobýval, se ho všichni, buď straní, nebo ho pomlouvají či se ho dokonce snaží dostat za mříže a to za neobjasněnou vraždu jeho přítelkyně Merrin. Merrin a Ig spolu chodily už od doby, kdy byly děti a tito dva byly neodlučitelní a všichni je znali právě jako pár. Až poslední noc, noc, kdy byla Merrin zavražděna, vše změnila a Ig vypadá jako hlavní podezřelý. A když se Ig po divoké noci plné pití, jelikož pití a hrozný životní styl se stal jeho přítelem po smrti jeho dívky, probudí s rohy, které mu vyrůstají přímo z lebky, jeho případu tato nová vizáž příliš nepomáhá. Ale možná právě tyto rohy mu podaří objasnit, co se právě oné noci stalo.

Jak z předešlého textu vyplývá, pro mě je momentálně úspěchem i přečtení jedné knížky měsíčně, a tak je na čase se přesunout k filmům, kterých jsem v únoru také mnoho neviděla.

Na oba snímky, které jsem minulý měsíc viděla, jsem narazila na Netflixu, přičemž jeden z nich mi byl doporučen. Ale prvně o filmu 17 Again, v kterém si hlavní roli zahrál Zac Efron. Pamatuji si, když tento film byl filmem novým a říkala jsem, že by to nemusel být špatný snímek - klasická dějová linka na způsob Přes noc třicítkou, takže jsem očekávala oddychovou komedii a přesně té se mi dostalo. Film, u kterého není moc potřeba myslet, člověk se občas zasměje a občas zakroutí hlavou - konkrétně, nad některými rozhodnutí hlavních aktérů a zárověrečného finále filmu, ale zároveň se člověk při sledování takovéto komedie nemůže ani příliš naštvat. Pokud jste film neviděli, o nic přelomového nepřicházíte, ale pokud chcete oddychovku, není to úplně špatný snímek, po kterém šáhnout. Ale mezi mé oblíbené komedie se snímek určitě nezařadil. Ani ty oddychové.

Druhým zhlédnutým snímkem je film The World's End, což je film, na který jsem se dívala s partou přátel, přičemž někdo sledování tohoto filmu doporučil, jelikož jej už znal, a já tomuto člověku nemůžu být vděčnější. Snímek Simona Pegga a  Edgara Wrighta si mě naprosto získal a právě díky tomuto filmu mám v plánu se podívat na více z jejich tvorby. U tohoto filmu jsem nesmírně ráda, že jsem vůbec netušila, do čeho jdu - neviděla jsem žádný trailer, nečetla jsem si o filmu vůbec nic a tak jsem skočila rovnou do tý úžasně bláznivý jízdy, kterou parta přátel ve filmu zažívá. Řeknu jediné a to, že se jedná o opravdu absurdní děj a divák nemá šanci pobírat, co že se to vlastně děje, ale to je právě to nejlepší na snímku jako je tento. Ve filmu bylo tolik scén, u kterých jsem si jen říkala wtf, ale zároveň mě to strašně bavilo a já se oné absurdity nemohla nabažit. Navíc Simon Pegg mě v roli Garyho neskutečně bavil. Za tenhle film bych dala ruku do ohně.

A za únor tu mám také jeden seriál a tím je The Umbrella Academy, což je seriál podle komiksu od Gerarda Waye a Gabriela Há. Pokud znáte kapelu My Chemical Romance, tak asi víte, že Gerard Way byl právě frontmanem této kapely a já se po komiksu již několikrát dívala, ale nikdy jsem se k němu nedostala. A tak jsem se rovnou dostala až k jeho seriálovému zpracování. Jelikož seriál měl na starost Netflix, všechny díly vyšly najednou a já tak seriál zhlédnula během jednoho týdne. Děj seriálu začíná momentem, kdy se narodí 43 dětí naprosto náhodným ženám po celém světě, ovšem zvláštním jevem je, že tyto ženy ještě pár minut před porodem vůbec těhotné nebyly. Nevysvětlitelná anomálie ve světě, kde je podobným anomálií více, jelikož každá událost má více alternativ. O sedm z těchto dětí se stará Sir Reginald Hargreeves, který z nich vytvoří tým zvaný právě The Umbrella Academy, jelikož ony to nejsou děti jen tak nějaké, ale takové s opravdu zvláštními schopnostmi. Takže takoví trochu superhrdinové bez opravdové rodiny. U sledování lze jen těžko přehlédnout fakt, že příběh si bral inspiraci z již existujících příběhů i jiných komiksů, ale přesto přináší do hry i mnoho nového a vlastního. Moc se mi líbilo herecké obsazení, především tito herci jmenovitě: Robert Sheenan, Aidan Gallagher a David Castañeda. Ovšem našla se i jedna herečka, která mi moc neseděla a to Ellen Page, i když zároveň to byla i první moje zkušenost, kdy jsem její hraní dokázala překousnout a seriál jsem si i přes její přítomnost užila, mně prostě tahle herečka nesedí. Upřímně se velmi těším na možné pokračování, a opravdu doufám, že Netflix povolí další série tohoto pořadu.


A teď už k poslední kategorii a tou je hudba.

ariana grande - thank u, next
Ariana Grande překvapila novým albem, které vyšlo pouze půl roku po jejím předešlém albu Sweetener. Upřímně řečeno, na Sweetener jsem se velmi těšila, hlavně po singlu No tears left to cry a The light is coming, ale nakonec jsem byla docela zklamaná z celkového alba a nevracela jsem se k němu skoro vůbec. O to více mě překvapilo album Thank u, Next, kterému předcházel stejnojmenný singl a další song s názvem 7 rings, přičemž ani jedna z těchto skladeb mě příliš neoslovila. Ale album samotné? To mi hrálo dokola několik dní a já od něj nedokázala odtrhnout uši. A možná se dokonce stalo i mým oblíbeným albem od této americké zpěvačky, ale to ukáže ještě čas.
Oblíbené skladby: bloodline, fake smile, NASA.


Kiss me and take off your clothes

Why can't you imagine a world like that?

Lately, I've been on a roller coaster Tryna get a hold of my emotions

I admit that I'm a lil' messed up But I can hide it when I'm all dressed up

tell me how good it feels to be needed

And sorry if I say sorry way too much

I can’t really miss you if I’m with you And when I miss you, it'll change the way I kiss you

It ain't nothing wrong with saying I need me time

You don't wanna leave me, but I'm tryna self-discover Keep me in your orbit and you know you'll drag me under

Love me, love me, baby Are you down? Can you let me know? Love me, thank you, leave me Put it down, then it's time to go Get it like you love me But you don't, boy, it's just for show Take it or leave it, you gotta take it or leave it like uh

Don't want you in my bloodline, yeah Just wanna have a good time, yeah And no need to apologize, no But you gon' have to let this shit go

No, we won't be talking the next day I ain't got nothin' to say (Yeah, nah) I ain't lookin' for my one true love Yeah, that ship sailed away

I know what you looking for, but I'm complete I know what you need, but it won't be me

Another night, another party, sayin' hi to everybody I’m sorry, it's time to leave, I gotta leave now

I can't fake another smile I can't fake like I'm alright And I won't say I’m feeling fine After what I been through, I can’t lie

Fuck a fake smile

If I'm hurt, I ain't gon' lie about it Arms crossed with the attitude, lips pouted If I'm mad, I ain't gon' lie about it Neck roll with the attitude, yuh

Runnin' outta time Wishin' you would come and save me

'Cause I don't wanna roll with it (Yeah, yeah) Tryna get control of it

I got a bad idea (Uh-huh) Yeah, I'ma call you over here to numb the pain

Yeah, I know we shouldn't, baby, but we will (You know we will) Need somebody, gimme something I can feel (Yeah) But, boy, don't trip (Don't trip), you know this isn't real You should know I'm temporary

I love it when we make up (Yeah-eh-eh) Go ’head, ruin my makeup

Thought you were somebody else

Girls with tattoos who like getting in trouble

Been through some bad shit, I should be a sad bitch Who woulda thought it'd turn me to a savage?

Whoever said money can't solve your problems Must not have had enough money to solve 'em

You got me some type of way (Hmm) Ain't used to feelin' this way (Mmm-mmm) I do not know what to say (Yeah, yeah) But I know I shouldn't think about it

Took one fuckin' look at your face (Hmm) Now I wanna know how you taste (Mmm-mmm) Usually don't give it away (Yeah, yeah) But you know I'm out here thinkin' 'bout it


avril lavigne - head above water
Comeback, kterého jsem se nemohla dočkat. Idol, jejíž hudba mě doprovázela celé dospívání. Očekávání, která by nemohla být větší. Hned po vydání singlu Head Above Water, jsem svoje očekávání trochu zmírnila, ale nakonec jsem se ani tak nedokázala ubránit velkému zklamání. Avril Lavigne byla dlouhou dobou mojí oblíbenou zpěvačkou a k jejím deskám se stále ráda vracím, bohužel, tohle nové album se mi vůbec nedostalo pod kůži, a i když jsem mu dala šanci, pořád mě to strašně mrzí. Ironií je, že nejvíce se vracím ke skladbě Dumb Blonde, která mi připomíná éru The Best Damn Thing, i přesto, že je na téhle skladbě i Nicki Minaj, kterou zrovna nemusím. Bohužel se nemůžu ubránit dojmu, že všechny skladby zní strašně podobně a jsou málo zapamatovatelné, žádná skladba nevybočuje z řady. Vzhledem k tomu, čím si Avril prošla, a proč trval tak dlouho její návrat k hudbě, čekala jsem také jiné texty, hlubší, více osobnější, jelikož to sama ona také nastiňovala v rozhovorech předcházejících samotnému vydání albu. A k tomuto albu se naopak nevracím skoro vůbec, spíše se musím nutit k tomu mu dát ještě více šancí.
Oblíbené skladby: Dumb Blonde ft. Nicki Minaj.

playlist:
→ 21 savage - a lot ft. j. cole
→ redzed - sinister
→ vadim - caviar
→ years & years, mnek - valentino
→ yungblud, halsey - 11 minutes ft. travis barker


a nezapomeňte blog sledovat také na její oficiálně fb stránce: https://www.facebook.com/fantasymaniakblogspot/