Původně jsem chtěla sepsat jednotlivé recenze na všechny tyto filmy, ale možná to někteří z vás znáte - škola, brigáda a vyčerpanost, takže nakonec nemáte chuť na nic, co vás baví. Konečně se mi naskytla chvilka, kdy jsem zaplavená energií a mám chuť se rozepsat o filmech, které jsem v poslední době viděla (no, některé jsem viděla i půl roku nazpátek). Sešlo se mi tu sedm filmů, přičemž některé z nich se zařadily mezi mé nejoblíbenější filmy vůbec.


Film American Honey šel do kin v Česku v říjnu minulého roku a to bylo taky, kdy jsem ho já viděla. Tentokrát nebudu do článku vkládat trailery k jednotlivým filmům, trailer si můžete pustit >tady<. O tomhle filmu jsem vlastně už v jednom článku psala, v tom o filmech za minulý rok a tam jsem ho zařadila mezi tři nejlepší filmové objevy toho roku. Hlavní postavou je dívka Star, které se jednoho dne naskytne šance žít Americký sen, žít na cestě, opustit svůj dosavadní život a vydělávat si podomním prodejem časopisů. Na téhle cestě potká partu lidí a stane se jednou z nich. Snímek je natočený ve formátu 1.33:1 a doprovází ho neskutečná hudba, místama velmi energická, místama hodně dynamická - samotný soundtrack určitě taky doporučuju. American Honey vás donutí se zamyslet nad tím, jak žijete a o čem žití vlastně je. Jedná se o jedinečný zážitek.




Sala Samobójców je film, který jsem teď viděla už podruhé. Je to polský film, v češtině se jmenuje Místnost sebevrahů, a tenhle snímek kombinuje hrané pasáže s těmi animovanými. Nejsem úplně fanouškem toho, kolik animace v tomhle filmu je, hrané části mám mnohem radši, a taky samotné zpracování animace mě tolik nenadchlo, ale i přesto jsem si tento film oblíbila. Dominik, hlavní hrdina, má na první pohled skvělý život, má bohaté rodiče, zrovna odmaturoval,... Ale na párty po maturiťáku se políbí s jednou osobou a to doslova změní jeho dosavadní život i chování. Film zachycuje život teenagera, který má v hlavě zmatek a musí se vyrovnat s vlastníma emocema. Snímek taky naráží na depresi a poškozování a celkově je dost emotivní. Já osobně vždycky tenhle film probrečím a taky mě docela emocionálně zasáhl. Neříkám, že je to převratný snímek, ale je to snímek zachycující emoce a myšlenky i skutečných lidí, ne jenom těch na obrazovce.

Donnie Darko je přesně ten typ filmu, nad kterým přemýšlíte ještě dlouho dobu poté, co jste ho viděli. Tento film se opravdu těžko popisuje, doprovází ho temná atmosféra a film doplňuje také vystihující hudební podkres. Donnie je puberťák navštěvující střední školu, ale zároveň se vyrovnává s představami a halucinacemi, které jsou součástí jeho života. A díky tomu se taky dostane na terapii. Film je mysteriózní a velmi zamotaný, rozhodně je to jeden z příběhů, který si každý může vyložit a hlavně i vysvětlit naprosto jinak. Tenhle film se zařadil mezi mé absolutně nejoblíbenější filmy, z části je to určitě i proto, že mám ráda filmy, které tak úplně nechápu, a při jejich sledování je vždy prostor pro vaši představivost a myšlenky. Trailer >zde<.



Tento měsíc šel do kin posledním Wolverinův film, Logan. Už od té doby, kdy vyšel >trailer<, nemohla jsem se dočkat tohoto snímku. Hugh Jackman ztvárnil postavu Wolverina skvěle a navždy si ho budeme jako Wolverina pamatovat. A samotný film Logan se zařadil mezi ty nejlepší svého druhu. U filmů se superhrdinama a mutantama mám dost často problém s tím, jak málo skutečně vše působí, ale to rozhodně nebyl případ tohoto filmu. Akční scény byly dost drsné, a i když je často dáno, že superhrdinové mají zkrátka vždy navrch, tak u tohoto filmu neplatí ve všech scénách. Celý film byl dost surový a opravdivý, co se týče emocí a uvěřitelnosti a skutečnosti. Nebudu lhát, tento film mě docela zasáhl, rozhodně jsem ráda, že jsem měla možnost film vidět v kině. Emocionální jízda.



The Basketball Diaries je jeden z těch filmů, které jsem už viděla, ale dostala jsem chuť se na něj podívat znovu. Pamatuji si, že když jsem viděla tenhle film poprvé, tak jsem nebyla uchvácena tím, jak Leonardo DiCaprio ztvárnil hlavní roli, a upřímně to nechápu. Naopak se mi naprosto líbilo, jak ji ztvárnil. Nevím, jestli jsem tomu filmu zkrátka jen musela dát víc než jen jedno zhlédnutí, abych to dokázala ocenit, ale teď to takhle vnímám. Ohledně příběhu a to, jak mě zasáhl, tam se nic nemění. Film je natočen podle stejnojmenné knížky od Jima Carrola a jedná se vlastně o jeho deníky, takže tohle je skutečný příběh. Hlavní hrdina Jim vyrůstá v New Yorku, hraje basketbal a postupně se dostává k různým drogám, přičemž heroin měl na něj největší dopad. Rozhodně mám v plánu si přečíst knížku, jelikož tenhle životní příběh mě zaujal, hlavně taky díky skvělému filmu.



American Beauty zachycuje na první pohled dokonalé životy dokonalých lidí, ale stačí se podívat blíže a všemu je jinak. Jedná se o opravdu zvláštní film a to snad v každém aspektu. Děj se netočí pouze kolem jedné postavy, ale hned kolem několika postav, jejichž životy spolu nějak souvisí. Soundtrack k tomuto filmu je naprosto neskutečný, opět zvláštní a celkově dodává filmu na jeho zvláštní atmosféře. American Beauty poukazuje na to, co je v životě vlastně důležité a co není, a nad čím se lidé zbytečně pozastavují a k čemu se zbytečně zavazují. Trailer najdete >zde<. Tento film může jen doporučit, zařadil se opět mezi mé vůbec nejoblíbenější snímky, jedná se o skvělé dílo.



Film Coraline jsem viděla teprve před pár dny a je to jeden z těch filmů, co jsem chtěla vidět už delší dobu. V češtině se film jmenuje Koralína a svět za tajnými dveřmi a tento název vysvětluje mnohé. Za těmito dveřmi objeví Coraline alternativní svět, který je v mnohém stejný jako ten, v kterém žije, ale v mnohém daleko lepší. Tento film nemůže být nazýván úplně pohádkou, ledaže by to byla dost temná a pro děti jistě dost strašidelná pohádka. Já osobně jsem od tohoto filmu čekala asi až příliš, jedná se sice o skvělý námět a zpracování se mi vlastně taky líbí, jenom tímto filmem nejsem uchvácena. Trailer najdete >zde<.

Řada nešťastných příhod je knižní série, podle které byl již v roce 2004 natočen stejnojmenný film. V tomto roce se netflix vydal nový seriál, který nese totéž jméno a je založený na stejných knížkách. První série má 8 epizod, přičemž každá z nich má zhruba 50 min. A o čem vlastně samotný příběh je? Tři sourozenci přijdou o rodiče při velkém požáru jejich domu, oni sami naštěstí zrovna nebyli doma, takže neštěstí přežili. Mr. Poe je bankéř a má tak na starosti jejich jmění, které jim rodiče odkázali - ale dokud nejstarší Violet nenabude plnoletosti, na jmění se nesmí sáhnout. Mr. Poe pošle děti k jejich opatrovníku strýci Countu Olafovi, který se ovšem k dětem chová příšerně a děti nemohou uvěřit tomu, že jejich rodiče chtěli, aby se o ně staral zrovna on. A Count Olaf má hlavně zálusk na jmění, které jim zanechali rodiče, o nic víc mu nejde.

Musím se přiznat, že o těchto knížkách jsem nikdy předtím neslyšela, nikdy jsem je tedy nečetla. Ale z toho, jak je seriál natočený, mám pocit, že je natočené stejným stylem, jakoby to bylo napsané.

Jako první mě zaujaly kulisy, výprava a samotné prostředí, které je mnohdy digitálně vytvořené a působí tedy uměle. Dost často tu můžeme vidět kontrast mezi barevnými a šedými domy, ulicemi apod. Mně osobně se zrovna tohle na seriálu moc líbilo.

V roli hlavního záporáka, tedy Counta Olafa, se objevil Neil Patrick Harris. Ze začátku bylo opravdu těžké mu uvěřit jeho roli, ne, že by to hrál špatně, ale.. furt jsem tam slyšela a vidět toho herce a ne postavu, kterou hrál. Ale postupně, jak série šla dál, a jak se Count Olaf objevovat v jiných kostýmech a účesech, tak jsem tu roli čím dál víc věřila. I když stále to bylo takové.. ne stoprocentní podle mě.

Ale Mr. Poe, kterého ztvárnil K. Todd Freeman, byl naprosto dokonalý. Tohoto herce jsem asi v žádné jiné roli neviděla, ale to na to nemá žádný vliv. Postava bankéře byla skvělá, naprosto vás donutil ho nenávidět, často jsem byla frustrovaná z toho, co dělal a co říkal. Zkrátka skvělá postava, i když jsem při jeho dialozích vždy trpěla.

Určitě musím zmínit vypravěče, který se po čas seriálu v něm objevuje, jeho jméno jest Lemondy Snicket a celým příběhem nás provází. Vždy zároveň prozradí, co se dál stane, takže vlastně spoileruje samotný příběh, což mě ale nevadí, naopak se mi líbí styl, jakým je to vypravované, ale myslím, že to vypravování mohlo být uchopené líp.

Samotný příběh je strašně roztahaný a po zhlédnutí prvního dílu jsem neměla chuť se ani podívat na ty další, ale byla jsem zvědavá, jak to bude pokračovat - jestli se tam třeba i něco zajímavého stalo. No, nestalo a byla to tak trochu ztráta času. První díl mě bavil asi tak stejně jako ten poslední. Obrovská škoda.

V seriálu je také pár muzikálových vystoupení a písniček, ale opravdu jen pár. Ne, že bych z toho byla nadšená, ale zároveň mě to ani příliš neotravovalo.

Na závěr. Opravdu jsem se těšila na tenhle seriál, byla jsem na něj dost zvědavá a ve své podstatě jsem ráda, že jsem ho viděla, protože jsem si na něj mohla udělat sama názor, ale za normální zhlédnutí asi nestojí, Myslím, že na druhou sérii se ani nepodívám. Sice je v seriálu několik nedořešených tajemství, ale ten příběh mě moc nevtáhl a ten vtip tohoto seriálu mě úplně nezasáhl. Mám ráda divné a podivné seriály nebo i filmy, ale v tomto případě se to úplně nepovedlo. Nevím, asi mě nenadchl ten samotný příběh, což je asi spíš chyba těch knížek, než seriálu.

Hodnocení: 60%

Viděli jste tento seriál? A jak se vám líbil?

V lednu 2016 jsme se rozloučili s pátou sérií American Horror Story, rok ještě ani neskončil a Ryan Murphy nám přinesl sérii novou, která se začala vysílat 14. září a finále vyšlo 16. listopadu. Předchozí série Hotel mě začala po pár dílech nudit, vlastně mě žádný díl příliš nebavil, ale těšila jsem se na novou sérii, jelikož mám některé série AHS velmi ráda. Hned pár dní po tom, co vyšel 1. díl 6. řady, napsala jsem o něm článek >zde< - tam si můžete přečíst moje první dojmy z poslední řady nazvané Roanoke a taky si tam můžete přečíst to, o čem jsem si vůbec myslela, že celá série bude, jaká byla moje očekávání a tak podobně, článek jsem si teď znovu nečetla, takže se můžete stát, že se budu opakovat, pokud se můj pohled na některé věci nezměnil.

Začnu samotným příběhem a konceptem šesté série. Koncept, nebo typ vyprávění, je velmi specifický - znáte takovéty pořady, které vypráví nějaký skutečný, často strašidelný, příběh, skuteční lidé ve studiu vypráví, co se jim stalo, a pak jsou tu herci, kteří hrajou dané postavy. Takže se jedná o dvě paralelní vyprávění. Manželé si koupí dům v Severní Karolíně, ten dům je spíše na samotě, a to co prvně nevědí je, že ho doprovází bohatá a velmi brutální historie v podobě vražd a pověstí. I jim se tam neděje nic pěkného a to my, jako diváci, sledujeme. Tuhle sérii bychom mohli v podstatě rozdělit na takové dvě poloviny - v první se odehrává tento, mnou popsaný, pořad a v druhé jde o takové jeho pokračování. Nechci toho moc prozrazovat, ale zároveň - ono toho moc k prozrazování není.

Okolo každé série AHS je udělaný takový hype a boom, i když s každou sérií už tohle, podle mě, víc a víc upadá. Líbil se mi koncept série, ani ten příběh nebyl úplně špatný, ale upřímně? Čekala jsem něco víc, však od tvůrců Murder House a Asylum, nebo i Freakshow, by člověk měl čekat něco víc. Když pominu již zmiňovaný Hotel, který za moc nestál. První polovina série mě dost bavila a byla jsem fakt natěšená na to, co se bude dít dál. Navíc jsem čekala, že tam má být nějaký ohromný twist, ale abyste nebyli zklamaní jako já - nevím tedy, co mělo být tím ohromným překvapením a převratem, ale já tam nic takového nenašla. První polovina byla tedy fajn, ale s tou druhou to šlo už hodně špatně. Strašidelné to tedy nebylo skoro vůbec, víc se u toho člověk nasmál, jak si říkal, jak je to blbý a co dalšího vymyslí. Blbé je možná špatné slovo, ale ono to bylo tak přehnané a neskutečné, až to bylo blbé. No, k finále se možná ani nebudu vyjadřovat - nevím, co to mělo být, jestli to mělo opět ohromit nebo překvapit.. No, v porovnání s ostatními sériemi (neviděla jsem Coven a Hotel jsem nedokoukala), byla tohle jedna z těch horších, asi bych ji dala před Hotel, protože jsem se na to přece jenom dodívala, ale že bych tím byla ohromená, to vůbec,

Jo a ještě je tu propojení s ostatními sériemi, což jsem úplně nezkoumala, i když jedno je hned na první pohled jasné, pokud jste viděli celou sérii, a potom taky, samotný dům dost připomínal Murder House. No, já nevím, za každou cenu propojovat série a dávat jim něco společného - co takhle udělat radši sérii nezávislou na jiných, ale za to pořádnou. Sedmá série by měla vyjít už příští rok, tak uvidíme.

Mě osobně to docela zklamalo, i když na druhou stranu, aspoň jsem se zasmála nad některými věcmi. Spíš to připomínalo parodii, ale nejsem si jistá, jestli zrovna o to tvůrcům šlo.

Sledujete American Horror Story? Která série je podle vás nejlepší a která nejhorší? Za mě je nejlepší Murder House a nejhorší Hotel nebo Roanoke. Určitě mi napište do komentářů váš názor.

A nakonec se vás chci zeptat, na kterém nejlepším představení jste byli vy?

James Arthur se vrací po třech letech s novou deskou. V roce 2012 se stal vítězem 9. řady X Factoru a další rok vydal self-titled album pod Syco Records. Simon Cowell, jemuž společnost patří, poté údajně zrušil smlouvu s Jamesem, který napsal písničku "Follow The Leader", kde v jedné části použil slovo terrorist - tahle písnička se neobjevila na žádném albu. Koncem roku 2015 zpěvák potvrdil, že podepsal novou smlouvu s Columbia Records a chystá nové album.
Druhé album Jamese Arthura nese název "Back from the Edge" a nahrával ho mezi rok 2014 a 2015. Album vyšlo 28. října 2016 a 9. září mu předcházel singl "Say You Won't Let Go", který se dostal na první místo v UK Singles žebříčku. Ještě zmíním to, že deluxe verze alba obsahuje rovnou 17 písní.

Ještě než se pustím do recenze samotného alba, musím zmínit to, jak jsem se těšila na jeho novou tvorbu. Jeho první album jsem si zamilovala, a i když ho u mě předčily už jiné desky, furt si písničky z něj ráda poslechnu. Důvod toho, proč nic nového nevydával, jsem se dozvěděla poměrně nedávno a jsem ráda, že mu vyšla smlouva s jinou nahrávací společností. No, asi se ještě vyjádřím ke coveru alba, jelikož to se mi zdá takové.. jakoby narychlo udělané, asi bych zvolila jinou fotku a jinou úpravu fotky, ale každému se líbí něco jiného, že ano? Nejdůležitější je ale především obsah alba.

Jelikož je na desce tolik písniček, a jelikož je James můj docela dost oblíbený zpěvák, tak jsem se rozepsala asi víc než jsem měla, pokud je to na vás až moc dlouhé, v odstavci na konci najdete moje celkové hodnocení a taky moje nejoblíbenější písničky z alba :)

Album otevírá písnička Back from the Edge, ve které pravděpodobně navazuje na to, proč nevydával nic nového. Nebo alespoň to si myslím, jelikož tam mluví i o tom, jak je snadné někoho odsoudit a taky je tu část: "They don't like my lies, they don't like my songs | Except in karaoke when they're singing along", což je strašně pravdivé a tohle.. líp to asi říct nejde, moc se mi tahle část líbí. Každopádně hned první písničkou mě James Arthur ujišťuje, že stále umí napsat chytlavé, ale zároveň velmi dobré, písničky. Ze začátku se mi moc nelíbil beat, který se na začátku písničky objeví, ale jak se všechny zvuky propojí dohromady, všechno zní spolu skvěle. A popravdě, při tom, kolikrát jsem tu písničku už slyšela, si už nějakého divného náběhu beatu nevšímám - asi je to spíš jen o tom zvyku. Písnička Say You Won't Let Go je zároveň i singlem a k téhle písničce vznikl i klip. Je to zkrátka takováta zamilovaná písnička, ale je pravda, že James si umí se slovy hrát pěkně. A je to jeden z mála zpěváků u nichž si ráda poslechnu i takovéto písničky. Jelikož tenhle singl předcházel desce, tak jsem ho slyšela docela hodněkrát, i když mě tolik neokouzlil, ale zároveň mě přiměl se těšit na desku, jelikož melodie a ten zpěv, to zkrátka umí a ani tahle písnička není výjimkou. Uznávám, že je to hezká písnička, i když taková romantická, ale něco do sebe má. Když začala hrát prvně písnička Prisoner, kontrolovala jsem, jestli mi nezačalo hrát nějaké album, ale vůbec ne, je to zas něco jiného, ale pořád je to James. Všechny jeho písničky jsou tak procítěné a přenášejí svoji náladu i na posluchače - tohle je dost vážná písnička,ve které můžete slyšet tu naléhavost, v tomhle se mi líbí jeho tvorba, že i když zpívá o něčem takovém, jeho písničky rozhodně nejsou ukňourané, všechny emoce umí vložit do hlasu naprosto jinak. A tohle je taky první písnička na albu, kde i rapuje. Doporučuju si přečíst >tenhle< článek, pokud vás zajímá i něco dalšího kolem Jamese Arthura, kromě jeho hudby, třeba to, co doprovázelo jeho výhru v X Factoru. Can I Be Him je opět další písnička o lásce a tak, a jak už jsem psala, takovéhle písničky většinou nejsou pro mě, většinou mě ty lyrics spíš iritují, než že by mně přišly romantické, ale on umí poskládat slova do vět tak, že je to fakt hezké, a že i takového necitu jako mě to dokáže aspoň trošku chytit. A to už je, co říct. Určitě to není moje nejoblíbenější písnička z alba nebo tak něco, ale uznávám, že je to fakt hezká písnička. Jako obvykle ty nejlepší písničky z alba (podle mě), najdete ke konci recenze. I v písničce I Am ukazuje, že má co říct a že to nejsou jen bezduché texty, protože ať už píše o lásce, životě nebo o čemkoliv jiném, vždycky je v tom myšlenka. U tohoto mě tak napadá to, co jsem psala v recenzi na nové album Shawna Mendese - ten sice píše pořád o vztazích a lásce, ale jeho texty jsou spíš popisování situací, kde je strašně těžké najít cokoliv navíc, jakoukoliv myšlenku navíc. Ale tohle rozhodně není případ Jamese, spíš naopak, jeho texty se mi vždycky líbily a tohle album ukazuje, že se mi furt líbí. Train Wreck mě ze začátku tolik neoslovila, ale nacházím k ní cestu, čím víc si ji procházím a čím víckrát ji slyším, tím víc se mi líbí. Opět, není to moje nejoblíbenější písnička z alba, ale už jsem si k ní našla cestu. Píseň Safe Inside napsal prý pro svoji sestru a spíš je to hezký vzkaz pro ni, než něco co bych si jako posluchač poslechla. Opět začíná písnička klavírem a potom se k tomu přidává taková vyprodukovaná/elektronická(?) hudba, která mi tam moc nesedí, ale to je asi jen takový můj postřeh. Písnička Sober je první, co se mi opravdu moc nelíbila, teda najdou se tu prvky, které se mi líbily naopak moc, třeba ten kytarový riff je skvělý, ten vyprodukovaný doprovod to opět trošilinku pokazil, ale hlavně, co mi jde proti srsti, je ta první sloka, kde naráží na víru - v tomhletom je to takové ošemetné, já jako atheista jsem v tomhle dost zarputilá a tahle sloka se mi prostě děsně nelíbí, ale co se mi líbilo, tak jeho slovní obraty se zpěvačkama a jejich písničkama - tedy Beyoncé a Drunk in Love, ale hlavně Lana Del Rey a Video Games, tohle zase dokážu ocenit. Ale určitě to nebude písnička, kterou bych si sama pouštěla. Phoenix má v sobě hodně výšek, což o to, James to dokáže vyzpívat, akorát že já mám radši písničky, kde se drží spíš v hlubších tónech. Phoenix je spíš poklidnější písnička, vysoko posazená a u mě osobně se nezařadila mezi mé oblíbené. Vůči písničce Let Me Love the Lonely jsem měla nějaké předsudky, ale jakmile jsem ji uslyšela, všechno jsem zapomněla a tuhle písničku jsem si zamilovala. A ty sloky zpívané hluboko a spíše zpívané potichu, tím mě dostal. Prostě krásná písnička. Před vydáním desky zveřejnil James ještě jednu písničku a tou byla Sermon, i když se nejedná o singl. Na tomhle tracku se objevil taky jediný host desky, tedy Shotty Horror, rapper, a ten rap tam pasoval a nevadil mi. Jen škoda, že na více písničkách nerapuje i James. Lyricky tohle není moje nejoblíbenější písnička, ale i tak má něco do sebe, a hlavně je skvěle hudebně napsaná, takže asi tak. Poslouchá se skvěle. Remember Who I Was je opravdu hezká písnička, touhle písničkou James pravděpodobně odkazuje na to, jak se cítil a jaký byl ty dva roky, kdy nic nevydával. A taky to má hezkou message, z které by si někteří mohli vzít příklad. Moc hezky napsané, doprovod tvoří především kytara a celkově je to spíše pomalejší písnička zaměřená na slova. Opravdu moc hezky napsané. Písnička Finally je také spíše poklidnou se spíše kytarovým doprovodem. Nevím, nevím, mě tahle písnička nedostala. The Truth se jmenuje the truth po právu, o slávě, o tom, co ztratil, o tom, co osvobodí. U téhle písničky naopak s klidem můžu říct, že si mě získala. Úžasná. Je to docela těžké si to přiznat, ale písnička Skeletons ke mně promlouvá dost a je mi zní smutno a víří se ve mě tisíc pocitů. Další emocionální spouští je písnička If Only. Energická, s tím, že má co říct. Beat je úžasný a dodává písničce strašně moc. Nástup refrénu v písničce Coming Home for Summer je mocný a celá písnička má něco do sebe. Začíná i končí sborovým mmm a myslím, že je to velmi dobře zvolená písnička na konec celého alba.

Celkově jsem si tohle album moc oblíbila a od té doby, co vyšlo, ho poslouchám skoro pořád. Rozhodně se tu našlo pár písniček, které se zařadilo mezi mé oblíbené. Jsem strašně ráda, že se James Arthur vrátil s novou tvorbou, a že se jeho singl ujal takhle dobře (i když třeba nepatří mezi nejlepší písničky na desce). Jeho debutová deska si mě získala a stejně tak i tato druhá. Jediné co, tak mi přišlo, že písničky na středu alba jsou trochu slabší, takže začátek a konec alba je našlapaný, ale ve středu to trošilinku pokulhává. Některé písničky mi také ze začátku připomínaly jiné písničky, které jsem někdy slyšela, ale to spíše u toho prvního poslechu. Za to některé jiné písničky mě překvapily tím, jak se liší od Jamesovy dosavadní tvorby, ale to myslím pouze v dobrém slova smyslu. Opět je na albu nejvýraznějším doprovodem kytara a samozřejmě různé beaty, přičemž některé se mi moc nelíbily - spíše zpočátku, kdy jdou opravdu rozeznat, dohromady pak zní všechny instrumenty a prvky skvěle. Taky - dostat na cdéčku rovnou 17 písní je skvělé, přičemž všechny tvoří dohromady skvělé album.

Jak jste si mohli všimnout, tak James Arthur se řadí mezi mé oblíbené zpěváky, a tak nešlo napsat tuto recenzi nezaujatě, i když jsem se nad každou písničkou snažila pozastavit a zhodnotit ji objektivně. Snad se mi to tedy aspoň trochu povedlo.

Nejlepší písničky na albu: Back from the Edge, Prisoner, The Truth
Hodnocení: 85-90%

Skylar Grey, jejíž pravé jméno je Holly Brook Hafermann, dříve vystupovala pod svým jménem, ale od roku 2010 si začala říkat právě Skylar Grey. V tomto roce také spolunapsala hit "Love The Way You Lie", který zpívala Rihanna a Eminem. Skylar napsala i spoustu jiných hitů, je tedy nejenom zpěvačkou, ale také textařkou. Natural Causes je v pořadí jejím třetím albem, ale teprve druhým albem pod jejím nynějším stage jménem. Kritici byli z tohoto alba nadšení a někteří ho dokonce označili za mistrovské dílo. Všechny písně na albu spolunapsala a na albu celkově se podílelo spoustu procentů, včetně třeba Labrintha nebo Eminema, který byl zároveň jediným hostem na téhle desce.

A teď už k jednotlivým písním. Samotné album jsem slyšela již několikrát a vzalo mi dech, je to opravdu něco úžasného. Takže si ráda poslechnu Natural Causes ještě jednou (ale určitě to nebude naposledy), aby moje poznatky a názory byly co nejautentičtější.
Minutu a půl dlouhé Intro - Wilderness začíná pouze přirozeným dvojhlasem, ale postupně hlasy nabírají na síle, občas se k nim přidá další hlas a také se přidává na autotune, tedy hlasy jsou víc a víc elektroničtější. Někteří z vás možná víte, že já tyhle upravené hlasy moc nemusím, ale v téhle raw verzi, bez instrumentů, přičemž samotné hlasy v závěru zněly jako varhany, měla jsem z toho velmi zvláštní pocit, ale takový, že se mi samotné intro líbilo. A to i textově. Jump zní jako písnička, kterou znám odjakživa - přitom jsem ji měla puštěnou opravdu jen párkrát. U popisu alba je, že se řadí mezi indie pop, ale já osobně bych tam tohle album nezařadila. Je tam trochu elektroniky, a člověk má při poslechu této hudby pocit.. podobný při poslouchání cloud rapu, i když tohle album je prostě samo o sobě jedinečné. A tohle jsou přesně texty, které mám ráda, není u nich nikdy jisté, co přesně jimi autor myslel. I když je Lemonade opět hodně dobrou písničkou, přiznávám, že není tou nejoblíbenějším na tomhle albu. Já zkrátka nevyhledávám úplně písničky o párech, lásce a vztazích, výjimkou je možná tak album Miley Cyrus & Her Dead Petz, které mě opravdu dostalo. Ale přesto, Lemonade je opět skvěle napsanou písní. Začátkem mi připomínala svým nádechem western, kdy melodii otevírá kytara (tedy myslím, že myslím western, ale jistá si tím opravdu nejsem) a kytary doprovází celou píseň, i když opět je tu hodně vyprodukovaná hudba, zkrátka, celé album se nese v jednom duchu. A také se tu dost objevují dvojhlasy, které dodávají zpěvu na dynamičnosti bez toho, aniž by tu musely být příliš výrazné vokály, které jsou např. u písniček, kde se chcou zpěvačky prostě předvést a ukázat, že umí zaječet - nevím, čí je to priorita, a kdo to požaduje, ale jsem ráda, že Skylar Grey nemusí tohoto využívat a přesto dokáže budovat hlas. Kill For You, kde je i Eminem, jsem slyšela ještě předtím než jsem si poslechla album a na první poslech si mě úplně nezískala, ale čím víc ji poslouchám, tím víc se mi líbí. Dá se říct, že je to takové nahlédnutí do lidské mysli v určité situaci, v určité společnosti, a máme tu dva druhy pohledu. Opravdu si mě tahle písnička získává čím dál víc. Pak je tu Come Up For Air, což je písnička s výrazným beatem, ale jemným hlasem posazeným vysoko. Miluju line: "If you're my Jack then I'm your Rose". Tahle písnička mi přijde smutná a krásně procítěná, také je pomalejší než předešlé písničky, i když ani ony nebyly nijak výrazně rychlé. Při téhle písničce by se mi chtělo akorát plakat, zkrátka na vás tento pocit přenese. Stejně jako většinu písniček tady, vlastně, i písničku Real World doprovází výrazný beat, který se rozjede až při refrénu, ale jde spíš o takový hluboký beat dodávající písničce na vážnosti a trochu i na tom smutku. Virtuální svět a opravdový svět a láska. Další skvělá píseň. Straight Shooter je prostě pecka, to je písnička, která se nezastaví, začne znenadání a stejně tak i skončí. Beat opět neskutečnej a Skylar zde i rapuje - tedy dalo by se tomu tak říkat. Zároveň se v písničce střídá dost "stylů" - sloka je jiná než přechod, přechod je jiný jak refrén, pak tu máme vsuvku, která je opět naprosto jiná - také proto vás tahle písnička rozhodně nebude nudit a nenechá vás klidnými, prostě pecka, nevím, jak líp to pojmenovat, V písničce Off Road jsem si našla spoustu vět, které jsem si oblíbila a rovnou si je i zapsala (což vlastně dělám u všech písniček a alb, takže..), každopádně, tahle písnička je i singlem a mě si prostě získala hned. In My Garden začíná takovým industriálním tónem a refrén, nebo spíše až opakující se slovo "Smile" zpívá táhle a často takovéto táhlejší melodie přecházející do molu, tohle se týká celého alba. Upřímně, tahle písnička se nezařadila mezi mé nejoblíbenější. Moving Moutains je neuvěřitelná písnička nabitá emocemi. Celou píseň doprovází brnkání na kytaru, ale samozřejmě nejen to. Skylar Grey umí s neuvěřitelnou lehkostí zazpívat i vysoké tóny, takže písnička neztrácí na své náladě. Picture Perfect je opět písničkou, která mě tolik neoslovila. We Used To Be Bad se mi textem moc líbí a vlastně i hudebně, i když si ji asi neposlechnu tolikrát jako některé další písničky z tohoto alba. Tahle písnička je spíš pomalejší a táhlejší, i když refrén má opět docela rytmický. Closer celé album uzavírá a doprovod tvoří úderný klavír. Naléhavost písničky se stupňuje a celé to umocňuje právě ten klavír.

Jako nejlepší písničky hodnotím tyto: Intro - Wilderness, Jump, Come Up For Air, Real World, Straight Shooter, Moving Mountains. Všechny písničky na albu mají něco do sebe a jsou skvělé, ale tyto si mě získaly nejvíc.
Je zvláštní že takhle skvělá zpěvačka není víc poznávána, že její hudba není víc známá, ale tomu se asi nesmíme divit, když v rádiu hraje Taylor Swift a její podobné. No, Skylar Grey není úplně neznámou zpěvačkou, ale podle mě by si zasloužila víc uznání.
Já osobně jsem na její tvorbu narazila až díky písničce Cannonball, kterou má s X Ambassadors, a v té době jsem ani jednoho z nich neposlouchala, každopádně ta písnička mě zaujala hned. A pokud jste si poslechli soundtrack k Suicide Squad, tak jsem možná slyšeli i písničku Wreak Havoc, což je jedna z mých oblíbených písniček z tohoto soundtracku. Každopádně, album Natural Causes je první, které od ní slyším a mám v plánu si poslechnout i něco dalšího z její tvorby. A jaké je závěrečné hodnocení?

Hodnocení: 95%

DARLIA - PETALS

datum vydání: 23. únor 2015
label: B-Unique Recordings
charts UK: 79. místo

Darlia je britská kapela, která vznikla teprve v roce 2013, ale od té doby už stihli vydat 3 EP a jedno mini-album. o kterém se zde dneska ještě rozepíšu.
Kapelu vznikla v anglickém Blackpoolu a tvoří ji tři členové - Nathan Day (zpěv, kytara), Dave Williams (basová kytara, vokály) a Jack Bentham (bicí, vokály).
Darlia taky hráli jako předskokani na tour Gerarda Waye nebo The Wombats, z festivalů hráli na Glastonbury a Reading festivalu.
Jejich první LP mělo vyjít v roce 2016, ale kapela se pravděpodobně koncem roku 2015, nebo začátkem roku 2016, rozpadla - i když nenašla jsem žádné zprávy, které by to potvrzovaly, nebo vyvracely.

Já jsem na tuto kapelu narazila díky jejich písničce Candyman, která mě hned na první poslech i pohled zaujala, klip totiž také stojí za zhlédnutí, jsou v něm použity záběry z filmu Scream Bloody Murder. A opravdu mě zaujal zvuk této kapely, rozhodně se řadí mezi rockové kapely, spíše alternative, ale hodně blízko má taky ke grunge. A tak jsem si řekla, proč si rovnou neposlechnout i jejich album? Tedy "mini-album", jelikož Petals obsahuje 8 písní, přičemž obsahuje 2x píseň píseň Candyman, jednou studiovou verzi, a pak acoustic verzi. A např. písničku Pandemonium zde najdeme pouze v acoustic verzi.

Mladík ze Skotska jménem Jay se rozhodne putovat divokým západem za svou milou, Rose. S touto dívkou chodil doma ve Skotsku ven a vyznal se jí z jeho citů, ale Rose s jejím otcem potom utekli na západ, a tak se mezi Jaye a Rose postavila vzdálenost. Jay se na svou cestu za západem vydává sám s knižním průvodcem, ale na své cestě potká společníka Silise, který ho za nekolik desítek dolarů rád dovede do cíle. Ale západ je západ, Indiáni jsou vyvražďováni a stále existují tzv. lovci odměn, proto se bude jednat o cestu přinejmenším nebezpečnou.