filmovka.

Příspěvek sdílel uživatel @juliekrocova, Srp 3, 2017 v 11:08 PDT

Každý z nás by dokázal vyjmenovat z hlavy hned několik filmů, pohádek či seriálů, které doprovázely jeho dětství. Mezi takové filmy by se u mě zařadil i Harry Potter, četla jsem knížky a následně jsem čekala až půjdou filmová zpracování do kin. Jsem neskutečně vděčná za to, že jsem byla součástí právě té generace, která tajně doufala, že jim v den jedenáctých narozenin přijde domů dopis z Bradavic. Dnešní článek každopádně nebude o takovýchto filmech, dnes se zaměřím pouze na jednu určitou podkategorii filmů, na které jsem se milovala koukat. V nadpisu jsem je označila jako teen filmy, což by ovšem mohly být jakékoliv filmy určené pro teenagery, já se zaměřila především na dívčí filmy, přičemž v mnoha z nich hraje Lindsay Lohan, děj se většinou odehrává na střední škole a hlavním tématem jsou většinou trable s klukama nebo války mezi holkama, prostě taková klasika ze života. A většinou se jedná o komedie. Já osobně si oblíbila moc takovýchto filmů a na mnoho z nich se ráda podívám i dnes.


Lindsay Lohan byla královnou těchto teen filmů a většinu z nich jsem si opravdu zamilovala a ráda se k nim vracím. Pojem teen může být přesto docela zavádějící, protože mnoho filmů se může líbit i dospělým a některé vtipy zkrátka nestárnou. Pravděpodobně jedním z prvních filmů, které jsem s Lindsay viděla, byla Past na rodiče, v originále Parent's Trap. Až později jsem se dočetla, že se vlastně jedná o remake staršího filmu, ale na ten se nemám ani v plánu podívat, jelikož tu "novou" verzi jsem si naprosto zamilovala - i když už je to hodně dlouho, co jsem tenhle film viděla naposled. Lindsay Lohan tu hraje dvojroli a jedná se o klasickou zápletku, kdy se dvojčata prohodí, aniž by o tom rodiče měli tušení. A až teď dokážu taky ocenit fakt, že se jako malá naučila, podle mě, dost dobře britský přízvuk.
Za slabší snímek bych označila Zpověď královny střední školy, což je film, který jsem taky viděla mockrát, ale rozhodně nemám potřebu se k němu vracet - i když taky není úplně nejhorší. A zrovna z tohoto filmu je i písnička That Girl, kterou jsem schopná poslouchat celý den v kuse a jsem spokojená. Opakem tohoto filmu jsou Protivný sprostý holky neboli Mean Girls, což je oproti tomu naprostá klasika. Na tenhle film se podívám ráda kdykoliv a vždycky mě dokáže pobavit. Zrovna tohle je příklad povedené teenagerské komedie.
Jako poslední snímek, kde hrála Lindsay Lohan, jsem si nechala Mezi námi děvčaty, tedy Freaky Friday, což je skvělý film celkově a rozhodně není určený jen pro mladší publikum. Jaké vtipné situace můžou nastat, když se prohodí mamka s dcerou.. Jsem si jistá tím, že většina z vás tento snímek zná, ale pokud vás i tak nějak minul, tak to určitě napravte a běžte se na něj podívat, nebudete litovat. Odtud zase je písnička Take Me Away, která taky stojí za poslech.


Olsenky asi nemusím úplně představovat, ikonická dvojčata, která se angažovala, jak ve filmu, tak především také v módě. Olsenky už dneska nehrají v žádných filmech, ale dříve, hlavně jako náctileté a malé hrávaly hodně často. Filmy, kde jsou tahle dvojčataa opravdu malými dětmi šly mimo mě, ke mně se dostaly až ty filmy, kde jim je okolo 16ti let. Mám pocit, že filmy s Olsenkama snad ani nedávali v televizi, takže jsem se dívala jen na filmy, co mi vypálila na cd sestřenka (díky jí za všechno). Většinu filmů s nima jsem neviděla, ale ty co jsem viděla, tak jsem je viděla nejmíň desetkrát. Tady zmíním jenom tři filmy, které mám nejvíc v paměti, ale je možné, že jsem viděla i nějaké další. Začnu filmem Sestry v akci (Our Lips Are Sealed), což je jeden z těch trochu starších filmů. Pamatuji si, že tenhle díl nepatřil úplně mezi mé oblíbené, dvojčata honí zloději, a tak jsou zařazeny do programu na ochranu svědků, ale všude se vždycky prokecnou, a tak nakonec skončí až v Austrálii. Ale další dva filmy, které budu zmiňovat, jsem si zamilovala. Sestry v Londýně (Winning London) jsou snad mým oblíbeným filmem s Olsenkama vůbec, taky tomu napomáhá fakt, že tam hrál herec, co se mi líbil a bylo tam trochu té romantiky. Dalším skvělým filmem je Jeden den v New Yorku (New York's Minute), kde se mimochodem objevili i Simple Plan (které jsem v té době neznala, i když už v té době jsem ujížděla na písničce Welcome to My Life). Londýn a New York byly jejich nejlepší filmy podle mě, fajn komedie na odreagování a pobavení se. Plus nebudu lhát, Olsenky byly mým jakýmsi idolem a strašně se mně líbily.


Až třetí díl High School Musical šel do kin a tam jsem já rozhodně nemohla chybět. HSM pobláznilo spoustu lidí, pamatuju si, že ve všech obchodech měli věci s těmato filmama - povlečení, budíky, trička, vlastně skoro všechno, na co byste si vzpomněli. Samozřejmě také nálepky, které se v té době taktéž sbíraly. Já tyhle filmy milovala, písničky, které se ve filmech objevily, jsme se ségrou nacvičovali - nejlepší byly duety, a tak podobně. Jednu dobu byla ta mánie okolo HSM ale už trošku moc a já se od těchto filmů trochu distancovala - no dobrá, možná jsem se trochu styděla za to, že se mi to líbilo, naštěstí tahle fáze u mě už přešla a nedělá mi problém prohlásit nahlas, že miluju High School Musical. Vlastně mám v nejbližší době v plánu dát si maraton těchto filmů, protože kdy jindy se na to znovu podívat než po maturitě - no, budu bulet, už to vidím.
Ale když se zpětně podívám na dobu, kdy nové filmy z této série stále vycházely, nikdo nikoho neodsuzoval za to, že se mu to líbí - to já si to v té době jen vsugerovala a to souvisí i s tím, že jsem si byla nejistá a tak, klasické dospívání. Každopádně, znám, jak holky, tak kluky, kteří tyhle filmy mají rádi. A tohle je snad jeden z mála muzikálů, které mám vůbec ráda, jelikož muzikály většinou nemusím, tohle je ale obrovská výjimka - na spotify mám i celý playlist jen z písničkama z HSM a nedělá mi problém si ty písničky pustit kdykoliv a kdekoliv, písničky z Muzikálu ze střední jsou zkrátka ikonické.


Na film Puberťačka jsem narazila až o něco později, někdy na druhém stupni, a ihned se zařadil mezi mé oblíbené. Ani nevím, kolikrát jsem tenhle snímek viděla, nespočetněkrát. Jedná se o super komedie, opět ze středoškolského prostředí a tohle je ještě z doby, kdy takovéto filmy měli jakési ponaučení. Vtipy z tohoto filmu mě snad nikdy nepřestanou bavit a některé scény bych také označila za ikonické. Kdybych měla vybrat jeden nejlepší teen film, tak bych možná dokonce vybrala právě Puberťačku.


Kdybych zapomněla na Stmívání, tak bych si to snad ani neodpustila. Četla jsem knížky, a potom jsem čekala na filmy (i když poslední díl knižní série jsem už nečetla, pouze jsem šla na filmy do kina). Další klasická série, kterou viděl snad každý z mé generace, vlastně je mi docela líto dnešních dětí, jelikož si nedokážu vybavit žádné ikonické série, které vyšly někdy nedávno. Co už, každá generace má něco jiného, navíc tohle jsou filmy, ke kterým se i mnoho lidí vrací. Na Stmívání mě bavila atmosféra těch filmů, rozhodně tam můžeme najít nádech temna a tajemna a to je to, co mě baví. Dále tyhle filmy většinou doprovázel skvělý soundtrack a opět je tu nespočet scén, které považuji za ikonické. A rozhodně dokážu ocenit ten nový pohled na upíry, podle mě je to dnes už upírská klasika.


10 Things I Hate About You je film, který vyšel jen jeden rok potom, co jsem se narodila, a přesto je to film, který i já považuju za něco, co mě během mého dospívání provázelo. Některé filmy zkrátka nestárnou. Hraje tu Heath Ledger a Julia Stiles a oba zde hrály naprosto skvěle. V tomhle filmu je opět dobrý humor, trochu té romantiky, opět střední škola,... Omlouvám se za moje popisy filmů, ale kdo chce, tak si najde, o čem tyto filmy přesně jsou, já jsem tu od toho, abych napsala, jak se mi líbily a podobně. A zrovna tenhle film se mi líbil opravdu moc. Mám pocit, že v televizi ho stále sem tam dávají, ostatně to je také to, jak jsem já narazila na tehle snímek.


První film, v kterém jsem si opravdu oblíbila Miley Cyrus, byl rozhodně LOL. Nevím proč, ale tenhle snímek bych označila za trochu dospělejší, nebo mě to pravděpodobně v té době tak přišlo. Dřív jsem Miley v ničem moc neviděla, seriál Hannah Montana se mi vůbec nelíbil, ten humor v něm mi přišel vyloženě trapný (i když film byl potom o moc lepší a ani nevím proč, ale viděla jsem ho dokonce i v kině), každopádně, tohle byl první film, který jsem si s Miley oblíbila. A Douglas Booth tu byl také skvělý. I přestože jsem i tento film viděla už mockrát, nemyslím si, že je to snímek, který je potřeba vidět tolikrát. Ale opět se jedná o fajn podívanou. Jenom chci ještě upozornit, že tento film je z roku 2012, takže to už jsem taky byla trochu starší - i tak bych to zařadila mezi filmy, na kterých jsem vyrůstala, trefnější by bylo ai označení filmy, díky kterým jsem přežila pubertu.


Vraťme se k opravdovým klasikám, takovou je třeba i Moderní popelka s Hilary Duff. Někdo by tenhle film mohl označit za kýčovitý a prvoplánový a možná, že má i pravdu, přesto pokaždé když šel tenhle film v televizi, nemohla jsem ho vynechat. Hezká romantická komedie, co víc k tomu říct.


Ještě jsem přemýšlela, jestli sem zařadit film Přes noc třicítkou, protože ten jsem taky viděla hodněkrát, ale potom jsem si uvědomila, že jsem tenhle film nikdy neměla ráda - spíš mě tenhle film iritovat, těžko říct, proč jsem ho tedy viděla tolikrát.

Přemýšlím, že sepíšu podobné články i o dalších filmech, třeba o animácích a pohádkách nebo i o seriálech, ale uvidíme.

Death Note
Student Light Yagami jednoho dne najde Death Note, neboli Zápisník smrti, který původně patří bohům smrti, kterým se říká Shinigami. A tento deník umožňuje jeho držiteli pomocí něj zabíjet lidi - stačí do něj jen zapsat jméno daného člověka. Light má dobré úmysly, dalo by se říct, jeho snem je svět bez zločinu a zla, a tak se rozhodne tohle zlo vymýtit. Samozřejmě nikdo neví, kdo za tím doopravdy stojí, všichni slyšeli pouze o nějakém Kirovi. Po stopě Kiry se zanedlouho vydává proslulý detektiv L. Kdo z nich umí lépe předvídat kroky toho druhého? A kdo se stane vítězem v této hře plné intrik a dedukce?

Seriál má celkem 37 dílů, které byly odvysílány během roku 2006 až 2007. Předlohou mu byla japonská manga, kterou napsal Cugumi Óba a nakreslil Takeši Obata. Později vznikl zmiňovaný anime seriál, dále také hraný film a další dva anime filmy. Já se seznámila pouze ze seriálem, o kterém se chci rozepsat.
Seriál je poměrně dlouhý a ze začátku mě opravdu vtáhl do děje. Jedná se v podstatě o detektivní příběh, kde figurují dvě silné  a sobě vyrovnané postavy, které stojí proti sobě. Diváka baví sledovat myšlenkové pochody těchto dvou postav a dopředu si domýšlet, co dané postavy mají v plánu. Dejme tomu, že první polovina seriálu mě opravdu nadchla a bavilo mě sledovat myšlenky, jak Kiry, tak L a přemýšlet nad tím, co za jejich jednáním stojí. Ale mám pocit, že druhá polovina seriálu se už trochu táhla a mnohé motivy a dějové zápletky se opakovaly. Možná až samotný závěr se mi opět docela líbil a závěrečná epizoda byla vcelku povedená - sama bych nevěděla, jak lépe tento příběh ukončit a myslím, že právě v této epizodě byly vidět postavy v pravém světle.
Ráda se po zhlédnutí seriálu či filmu sama zamyslím nad daným příběhem a jeho myšlenkama a motivy, ale zpětně si potom také ráda přečtu, co si o dané věci myslí i jiní diváci. Nebudu tu nic spoilerovat, ráda bych, aby si v tom příběhu každý snažil najít to svoje, ale když jsem si zpětně přečetla motivy, které se tam objevovaly (a já je prostě přehlédla, z různých důvodů), tak mi některé věci dávaly smysl, některé ne, možná že se v tom někteří snaží najít něco víc co tam není. Nebo to tam já nechci vidět. Každopádně jsem čekala, že v seriálu budou více rozvedeny některé určité motivy a nápady, ale ty byly nakonec úplně odsunuty stranou a v té druhé polovině seriálu se snad nic víc už ani neřešilo a nerozvíjelo a neobjevovalo se tam nic nového.

Ještě se chci zmínit o novém filmu, který chystá Netflix. Druhý trailer, který nedávno vyšel, mě v něčem trochu naštval, něco málo se mi na něm líbí. Mně nevadí, že změnili vzhled hlavních postav, ale v posledním traileru můžeme vidět, že změnili i zásady některých postav - kdo ovlivňuje a neovlivňuje dění. Na druhou stranu, proč by mělo vzniknout něco stejného znovu, film prostě bude další variací již známého příběhu, i když nadšená z toho asi nejsem. Každopádně se mi líbí ztvárnění Ryuka.



Shiki
Příběh se odehrává v japonské horské vesnici Kirishiki, kde začne docházet ke zvláštním a častým úmrtím. Někdy okolo doby, kdy se tato úmrtí začala dít, do hradu nad vesnicí se přistěhovala nová rodina Kirishiki. Ze začátku sledujeme mladou dívku Megumi, která chce žít ve velkém městě a nebaví ji žít na vesnici, také se jí líbí Natsuno Yuuki, který se ale spíše straní lidí, hlavně tedy Megumi. Když se začnou podivné případy odehrávat, doktor Toshio Ozaki se pustí do vlastního vyšetřování a má pocit, že za těmito případy by mohlo stát něco nadpřirozeného. Pouze pár dalším lidem z vesnice také přijde divné, ke kolika zvláštním úmrtím najednou dochází.

Předlohou Shiki byla manga, kterou nakreslil Ryu Fujisaki. Seriál se vysílal v roce 2010 a celkem ho tvoří 22 epizod. Tento mysteriózní příběh není pouze o nadpřirozených bytostech, které vraždí lidi, pod tímto dějem se skrývá daleko více a mnoho scén nás nutí se zamýšlet nad tím, co vlastně odlišuje dobro od zla, a zda vůbec můžeme určit, co je dobro a co je zlo.
Samotný děj je napínavý až mrazivý, a i když se jedná o temný příběh, neoznačila bych ho za horor. Najde se tu pár scén, které mohou být strašidelnější a hodně mrazivé, ale spíše se jedná o thriller. Ale co Shiki opravdu je, tak je dost drastickým a grafickým seriálem. Je jasné, že tu dojde ke spoustu úmrtím a některé z nich jsou zachycené hodně zblízka a dost detailně a surově, takže kdokoliv, kdo nemá rád krvavé a drastické scény, by se měl vyhnout tomuto seriálu (i když přichází opravdu o skvělý příběh).
U tohoto seriálu jsem po dokoukání napsala následující odstavec, jelikož je spoustu otázek, kterých ve mně příběh zanechal a docela dost mě zasáhl:

Čeho všeho je člověk schopný v boji za "dobro"? Kdo určil pravidla, kterými se společnost řídí? Jsou tahle pravidla vůbec správná? Co musí člověk udělat, aby se stal skutečně volným? Jak oprostit svoji mysl? Odejít a nikdy se neohlédnout. Stačí vnuknout dostatečně silnou myšlenku, která bude pohánět masy lidí a lidé za chvilku zapomenou svoje dřívější zásady.

Tady můžu s jistotou říci, že se jedná zatím o nejlepší anime, co jsem viděla. Příběh obsahoval přesně to, co vyhledávám - hlubší myšlenky, které člověka nutí přemýšlet nad vším a v mysli mu vytane při sledování mnoho otázek. Abych byla upřímná, tak já osobně mám ráda temnější příběhy a drastické scény mi zrovna nevadí, možná spíš naopak, ale musí se tyto scény vyloženě hodit k danému příběhu. Asi bych mohla Shiki označit za moje oblíbené anime.



Ghost Hound
Příběh Ghost Hound se odehrává v městečku Suiten, kde před pár lety došlo k unesení několika dětí. Dnes by se tohle městečko mohlo zdát vcelku poklidným, ale tak je to možná jen na první pohled. Taro, Makoto, and Masayuki, jsou tři kluci, kteří spolu chodí na školu a každý z nich si v minulosti prošel určitým traumatem. Taro jako první zažívá několik mimotělních zkušenosti (out of body experience), kdy se může odprostit od scého fyzického těla a pouze jeho mysl se může dostat do tzv. "Neviděného světa" (Unseen World), kde člověk může narazit na různé duchy a jiná stvoření. A tak je Taro schopný cestovat mezi dvěma světy, tím "reálným" a tím neviděným.

Z prvního odstavce sice víte, o kom zhruba seriál je, ale v podstatě nevíte, o čem teda je. A to já vám nedokážu říct, protože jsem to sama nezjistila. Po pár epizodách si myslíte, že víte, co je to nějaké velké tajemství, které se Taro a jeho přátelé snaží odkrýt, ale ve výsledku, když se ohlédnete za celým seriálem, zjistíte, že na nic z toho jste nezískali odpovědi. Původní dějová linka je zajímavá a dost se zaměřuje na astrální cestování, dá se říci, a další stavy mysli, což je téma, co mě zajímá a asi i proto mě tento seriál zaujal, ale konci od toho původního děje tvůrci tolik odbočili, že ani divák neví, o čem to vlastně celé bylo. Zápletky a problémy zůstaly nevyřešené, nedostali jsme odpověď na nic, původní dějová linka byla nahrazená novou, která jakoby vyřešená byla, ale zároveň celý děj působí strašně utnutě. A konec samotný je strašně zvláštní, jelikož všichni se tváří, jak kdyby se nikdy nic nestalo a všichni byli vždycky šťastní a vlastně jsou, což je taky divné.
Ale aby to nevyznělo špatně, seriál se mi líbil, jenom teď zpětně mám takové rozporuplné pocity - čím víc nad ním přemýšlím, tím víc zjišťuju, že nic nevím. Každopádně si myslím, že tohle anime je také dobrým vizuálním zážitkem, zvlášť ze začátku, kdy se nám naskýtá pohled v první osobě. Také se mi líbila písnička, která otvírala seriál, ani jednou jsem intro nepřeskočila, což je co říct. Také se mi moc líbily zvukové efekty, které dodávaly seriálu na atmosféře.

Omlouvám se, že zním tak zmateně, ale aspoň to dobře odráží moje dojmy z tohoto seriálu. Ve výsledku jsem čekala asi něco víc od Ghost Hound, seriál měl nakročeno dobře, ale ke konci se to trochu zvrtlo a všechny původní skvělé nápady byly v podstatě zahozené nebo zapomenuté.



Byousoku 5 Centimeter
Osudy dvou spolužáků a kamarádů, Takaki Toono and Akari Shinohara, byly odtrženy a kdysi blízcí kamarádi se stali vzdáleními, až se znali pouze ve svých vzpomínkách. Tento animovaný snímek získal v roce 2007 také Asia Pacific Screen Award za Nejlepší animovaný film. Snímek má na starost japonský animátor Makoto Shinkai. Sice se jedná o film, ale tvoří ho v podstatě tři epizody, které oddělují jednotlivé životní fáze, kterými si hlavní hrdinové prochází.

Tohle je ten slibovaný film, o kterém chci mluvit. 5 centimetrů za sekundu, nebo jak lidé v komentářích všude možné rádi zmiňují, 5 tapet za vteřinu. Každá sekunda tohoto snímku vypadá úžasně a zde se jedná o čistě vizuální zážitek, příběh mě nijak nenadchnul, přesto to byl opravdu zážitek. Potěšení pro oči. Více k tomuto filmu psát nebudu, snad jen to, že stojí za zhlédnutí.


Jsem si jistá tím, že ne všichni, kdo čtete můj blog, se díváte na anime, takže mi schválně napište, jestli se vy osobně díváte na anime nebo ne, nebo jestli vás něco zaujalo natolik, že byste se na to chtěli podívat :)

Jak jsem na začátku psala, tak je spoustu seriálů, na které se chci podívat. Samozřejmě nejenom anime seriály, ale tento článek je právě o nich, a tak zde chci ještě vložit i ten můj zmiňovaný seznam anime, na které se chci teprve podívat. Momentálně mám rozkoukáno Tokyo Ghoul a některé z následujících seriálů chci vidět víc než jiné, ale všechny mě něčím zaujaly:

- Psycho-Pass
- Mahou Shoujo Madoka Magica
- Serial Experiments: Lain
- Texhnolyze
- Another / Anazâ
- Corpse Party
- Cowboy Bebop
- Death Parade
- Shinigami no Ballad
- Monster
- Ergo Proxy
- Requiem from the Darkness
- Parasyte: The Maxim

Jestli jste některé ze zmiňovaných anime viděli, určitě mi napište do komentářů, jestli podle vás stojí za zhlédnutí či ne.

Neustále poslouchám nová alba a sleduju, co je nového ve světě hudby, a díky nově vydaným albům často narazím i na interprety, o kterých jsem dříve neslyšela, ale jejich hudba mě zaujme natolik, že se nakonec zařadí mezi mé oblíbené. Nevyhýbám se téměř žádným žánrům, jelikož zastávám názor, že nezáleží na žánru, ale jednotlivých interpretech - někteří umělci se navíc ani nedají zařadit do jedné škatulky, prostě si dělají svoji vlastní věc. Ale pokud bych musela vyjmenovat některé žánry, které poslouchám nebo mám v oblibě (přece jen, jak jinak někomu můžu popsat, co poslouchám, tady jsou žánry docela užitečnou věcí), tak bych zmínila alternative rock a v poslední době poslouchám i dost hip hopu. V dnešním článku vám představím celkem sedm interpretů, ať už se jedná o zpěvačky, rappery či kapely, které se zařadily mezi mé oblíbené, a k jejich hudbě se často vracím. Plus na konci mám ještě další čtyři interprety, k nimž se chci vyjádřit. Konec zdržování a pojďme k první zpěvačce.

Nedávno jsem se rozepsala o filmech, které mě ani nezklamaly, ani nenadchly, a teď nadešel čas, abych se s vámi podělila i o filmy, které jsem si oblíbila. Dříve jsem psala jednotlivé recenze na skoro každý film, které jsem zhlédla, ale musím se přiznat, že mně víc vyhovuje dát do jednoho článku vždy víc filmů, které mají pro mě něco společného - v tomto případě si mě všechny zmíněné filmy nečím získaly.


Welcome to the Rileys

Doug (James Gandolfini) a jeho manželka (Melissa Leo) si už nejsou tak blízcí jako kdysi a v podstatě si každý žijí svůj vlastní život. Doug se zrovna vydává na služební cestu do New Orleans, kde v jednom klubu narazí na mladou striptérku Mallory (Kristen Stewart). Životy Mallory a Douga se vzájemně propletou a vytvoří se mezi nimi jakýsi vztah či pouto, i když ne partnerského rázu, ale spíše toho přátelského.

Kristen Stewart jako herečku mám velmi ráda a díky ní jsem na tento film narazila. Málokdy se mi líbí film tohoto typu - ze života, o vztazích, o tom, jak cizí lidé mohou ovlivnit váš život, ale tento film má něco navíc. Získal si mě téměř ihned, pod povrchem děje se skrývá plno emocí jako je bezradnost a touha po úniku. Možná právě proto, že je to film ze života, s reálným dějem a pocitem, že podobný příběh zažili možná žijící lidé někde ve světě, právě proto si mě asi získal. A Kristen Stewart tuhle roli ztvárnila perfektně, právě postava, kterou ona ztvárnila, k té mám nejblíž.

trailer



Eternal Sunshine of the Spotless Mind

Nesmělý Joel (Jim Carrey) a temperamentní Clementine (Kate Winslet), dva naprosto odlišní lidé, kteří se do sebe zamilují. Ovšem jejich společná minulost je delší než se zdá a než si oba dva pamatují. Co kdyby bylo možné kompletně vymazat některé vzpomínky? Staly by se znovu, nebo by na ně člověk prostě zapomněl navždy? Film, kde si režisér hraje s časovou kontinuitou, divák se občas nachází v minulosti, občas v přítomnosti, občas v hlavě hlavní postavy, kde čas utíká svým vlastním tempem.

Film, který si hraje s časem a vy budete muset dávat pozor, kde se vlastně nacházíte. A já mám takovéto filmy nejradši, takové, které vám to pomíchají v hlavě a dají vám nový pohled, jak se na věci dívat. Hlavní postavy jsou zde ztvárněny dokonale, Kate Winslet zde hraje trochu bláznivou a dost upovídanou Clementine a Jim Carrey si zde naopak zahrál spíše tichého a nesmělého Joela. Na rovinu, Jima Carreyho moc nemusím, tedy co se týče jeho komediálních rolí, ale co se týče jeho vážných rolí, tam musím uznat, že se jedná o velmi dobrého herce. Na tento film se rozhodně budu muset podívat ještě alespoň jednou, protože se tam toho odehrálo tolik, že jsem neměla šanci všechno pobrat. Ale pokud máte rádi filmy s novýma myšlenkama a konceptama, tak tohle bude snímat přesně pro vás.

trailer



Mr. Nobody

Muž, který neví, kým je a neví, který život prožil. Příběh o tom, jak každé rozhodnutí vede k jinému konci, o tom, jak každé rozhodnutí je nevratné. Film je částečně postavený na butterfly efektu, což je právě teorie o tom, jak jedno malé rozhodnutí na začátku, může mít ve výsledku velké následky. Také je tu využita chaos teorie a string teorie.

Opět film, který si pohraje s vaší hlavou. Film, který obsahuje spoustu zajímavých vět a myšlenek a citátů a je dost možné, že jste i vy sami někde na internetu na některý citát z Mr. Nobody narazili. Film, který se odehrává v daleké budoucnosti, ale přesto se odehrává v minulosti, o které hlavní hrdina vypráví - a vypráví nám spoustu životních příběhů, ani on sám neví, co je skutečné a co ne. Ale všechno bylo kdysi možné. Některé scény si dost pohrály s mojí psychikou a mnohdy jsem cítila beznadějnost, záleží na rozpoložení samotného diváka a jeho postoji k životu. Mě samotnou tento film uchvátil.

trailer


Pokud znáte filmy podobné Mr. Nobody a Eternal Sunshine of the Spotless Mind, určitě mi je napište do komentářů, abych se na ně mohla v budoucnu podívat :) Jedním z filmů, na které se chci určitě podívat, je třeba The Butterfly Effect.

Zhruba před týdnem jsem se podívala na den do Vídně. Sleduju spoustu stránek s výhodnýma letenkama a občas i jízdenkama, a tak když jsem narazila na jízdenku z Brna do Vídně za dvacku, neodolala jsem. Jela jsem se společností Polskibus a za mě super, jen ty kožené sedačky teda nejsou moje oblíbené.

Ve Vídni jsem byla naposledy jako malá a jediné, co si pamatuju, je koníček z kolotoče v Prateru. Do Prateru jsem se tentokrát nepodívala, jelikož si myslím, že ten samotný zabere celý den a rozhodně je to lepší zážitek, když se člověk nemusí nikam hnát a může si jen užívat.

Do Vídně jsem přijela v 5 ráno, takže radši ani nechtějte vědět, v kolik jsem vstávala (tedy za předpokladu, že jsem vůbec spala). Jelikož jsem měla vyhlídnutých pár míst (včetně kaváren), kam jsem chtěla zajít, vytiskla jsem si mapku a tam si vše poznačila. Ale trefit ze samotného autobusového nádraží bylo nakonec těžší než se původně zdálo. Aneb vydala jsem se úplně opačným směrem než bylo centrum, což jsem zjistila až zpětně doma. Ale nakonec mi přecejen přišlo divné, že směrem, kam jdu, je čím dál míň lidí a domů, tak jsem to obrátila a dostala se na Karlsplatz, ale ani odtamtud jsem se nedokázala dostat tam, kam jsem chtěla, a tady jsem se dokonce pořád točila v nějakých bludných kruzích. Ale víte co? I díky tomuto bloudění jsem narazila na pár zajímavých míst a budov a normálně by mi to bloudění ani tolik nevadilo (nejradši se potuluju ulicemi, tak jako tak), ale když má člověk jenom jeden den, tak si toho snaží užít, co nejvíc.


Rada ode mě. Použijte rovnou metro a nepřesvědčujte se o tom, že máte smysl pro orientaci.

Když jsem tedy už věděla, kde aspoň jsem, zamířila jsem si to na Naschmarkt, což je opravdu hezká a také docela velká tržnice, kde najdete především spoustu čerstvého jídla a dobrůtek a také hezké restaurace a kavárny se zahrádkami. Bohužel jsem neměla dost času si tam sednout, ale atmosférou je to opravdu hezké místo, a pokud budete mít čas si tam zajít, tak to určitě udělejte.

Myslím si, že je hezké si jen tak projít město a mít čas obdivovat všechny ty krásné budovy, to je něco pro mě. Jednou z takových krásných budov je i Naturhistorisches muzeum ve Vídní, tedy přírodovědecké muzeum, a zde je vstup do 19ti let zcela zdarma. Já zamířila do geologicko-paleontologického oddělení, které se věnuje období prvohor, najdete zde i kostry některých dinosaurů, fosílie a mnoho dalšího. Tohle je celkově téma, které mě nejvíce zajímá, a pokud umíte anglicky (nebo německy samozřejmě), tak se zde můžete dozvědět spoustu informací.

Díky tomu mému bloudění jsem nakonec neměla čas navštívit všechny ty kavárny, které jsem měla v plánu obejít, ale právě nedaleko přírodovědeckého muzea je kavárna/restaurace Burg.ring 1, a tak jsem nakonec zamířila tam. Já si potrpím na kavárny s atmosférou a tohle je právě takové místo, krásný interiér, příjemná obsluha a fajn ceny (tedy na zahraničí, přepočítávat ceny do české měny snad ani nemá cenu).


Vídeň je opravdu překrásné město a hned bych tam jela znovu, nejradši bych tam zůstala klidně měsíc a pořádně to tam prozkoumala. A až příště budu ve Vídni, určitě se chci podívat na Hundertwasserhaus.

FH Campus

Karlskirche

Naschmarkt

Ephesos museum

Burggarten

Ephesos museum

Schmetterlinghaus

Maria-Theresien-Platz

Kunsthistorisches Museum

Naturhistorisches Museum

biosphere 2