Avril Lavigne byla dlouho mojí nejoblíbenější zpěvačkou a vlastně i díky ní jsem se dostala k blogování, jelikož jsem měla hned několik blogů právě o ní. Avril vydala k dnešnímu dni pět alb, přičemž tento rok by měla vydat šesté album, na které jsem neskutečně zvědavá, nicméně já vlastním jenom čtyři její alba. Budu to brát podle roku vydání, takže začneme s albem Let Go, které letos oslavilo 15 let. Jak jsem psala, tak vybrat oblíbené skladby je opravdu těžké, jelikož zrovna z tohoto alba bych nejradši vyjmenovala většinu skladeb, ale zmíním aspoň některé. Mezi mé oblíbené patří určitě Mobile, Unwated a Naked, které také stojí za zmínění. A klasika Sk8er Boi - kdo by neznal tuto písničku? Under My Skin, v pořadí druhé album Avril, obsahuje také spoustu skvělých písniček, mojí naprosto nejoblíbenější je Nobody's Home. Dále určitě musím zmínit ještě písničku Forgotten. Třetím albem je The Best Damn Thing a tohle je první album, na jehož vydání jsem čekala, a dokonce jsem se dostala i na koncert v rámci turné k tomuto albu. Já mám hodně ráda písničku Hot a Runaway, ale upřímně, neumím vybrat ty top písničky z tohoto alba. Posledním albem, které mám, je Goodbye Lullaby, a i když se v mnohem liší od její předchozí tvorby, i tak jsem si ho dost oblíbila a mám ho hodně naposlouchané. Nejlepší písničky? Smile, Everybody Hurts, Darlin',... mně se vlastně líbí hrozně moc písniček odtud a většina z nich tak nastejno, těžká volba.

Green Day byli asi první kapelou, kterou jsem začala pořádně poslouchat. Od nich mám ještě dvě alba, která sem úplně nezařadím a to live mix písniček a American Idiot brodway version, což vlastně nejsou opravdová alba, dá se říct. Insomniac patří mezi jejich starší alba a musím se přiznat, že tohle album nemám tolik naposlouchané, ale pokud bych měla vybrat nějakou písničku, tak bych vybrala Jaded. Dále mám album UNO, které jsem si kupovala v podstatě naslepo, hned jak vyšlo, bez toho aniž bych ho předtím slyšela. Mezi moje oblíbené tracky patří překvapivě i písnička Troublemaker, zkrátka taková fun písnička. Jinak dále mám hodně ráda i Let Yourself Go.

From Our Hands je kapela ze Slovenska, o které jsem se dozvěděla až na jejich koncertě, odkud jsem si odnesla i jejich album Individuals. A celkově jsem je naživo od té doby slyšela už třikrát. Osobně moc českou a slovenskou scénu neposlouchám a když už, tak spíše interprety zpívající anglicky, a když se mě kdokoliv zeptá na oblíbenou kapelu z Česka nebo Slovenska, tak zmíním právě je. Mojí oblíbenou písničkou je rozhodně Livestock, ale za poslechnutí stojí i Common_sense, k níž vznikl i klip.

Edmond Wells je kapela, kterou je slyšela poprvé taky až naživo a po koncertě jsem si zašla pro jejich EP, ale přiznám se, že to vůbec nemám naposlouchané, takže zde nebudu zmiňovat žádné písničky. Asi bych to měla napravit.


My Chemical Romance je kapelou, která má v mém srdci vždycky místo - to jejich hudba mě v podstatě dostala k veškeré hudbě, kterou poslouchám teď, A MCR patří stále mezi moje oblíbené kapely. Když jsem v jednom pražském antikvariátu narazila na jejich The Black Parade album, samozřejmě jsem neodolala a musela jsem si ho pořídit. Mimochodem, nejedná se o jen tak ledajaký antikvariát, pokud budete někdy v Praze rozhodně tam zajděte, jmenuje se to tam Spálená 53 a naprosto ten obchod miluju - skvělé knížky, jak v češtině, tak v angličtině, cédéčka, desky a myslím, že dokonce i nějaké kazety se tam dají sehnat. Ale zpátky k tomu cédéčku. Vybrat jen pár písniček mi tady doopravdy způsobuje bolest, ale budu se snažit vypsat jen pár - The Sharpest Lives, House of Wolves a Teenagers.

Eminem a jeho Marshall Mathers LP je dalším cédéčkem, které mám právě z tohoto antikvariátu. Ne všechna alba od Eminema mám naposlouchané, to musím ještě napravit v budoucnu, ale jak mám tohle doma, tak jsem ho slyšela opravdu mockrát a můžu vám s klidem vypsat pár písniček - velmi známou písničkou je Stan, ale to jí na ničem neubírá, velmi ráda mám také písničku Marshall Mathers a jako poslední zmíním track Kim, což je dost drsná písnička, ale i tak.

Bring Me The Horizon a jejich dvě cédéčka jsem si pořídila jako poslední, tohle je momentálně jedna z mých nejoblíbenějších kapel, možná ta úplně top, jelikož jejich texty jsou něco neuvěřitelnýho, jsou to texty, v kterých se nacházím a to v hudbě hledám. Sempiternal se řadí mezi má vůbec nejoblíbenější alba, bohužel nešla sehnat deluxe verze, která obsahuje dva další songy, které mám taky hodně ráda, ale aspoň mám teda tu základní verzi. Jednou z mojich nejoblíbenějších písní je Hospital for Souls, dále House of Wolves a také Shadow Moses. A tím druhým cédéčkem, které jsem si pořídila, je That's The Spirit, což je jejich poslední vydané album. Moje oblíbené písničky na tomto albu jsou Avalanche, What You Need a Run.

Spoustu lidí si libuje v obrovských knihovnách a ve velkých sbírkách knížek - i já jsem byla jedním z těchto lidí, ale můj pohled na tohle sbírání a shraňování knih se v poslední době dost změnil. Proč mít doma knížky, o kterých vím, že už je v životě neotevřu? Jednou za čas z nich musím smést prach a jedině tato činnost mi připomene jejich existenci. Nikdy jsem nevlastnila úplně velké množství knih, vždy mi připadalo, že mám těch knih vlastně docela málo - většinu jsem si půjčovala z knihovny, ale často mi bylo líto, že některé oblíbené kousky nevlastním. A o tom to je, alespoň podle mě, vlastnit oblíbené knížky, ke kterým se ráda vracím, které mi mají stále, co nabídnout, které mají místo u mě v srdci. A když jsem tak procházela knížky, které vlastně mám, uvědomila jsem si, že spoustu z nich mám úplně zbytečně - já už je číst nebudu, ale někomu jinému by se líbit mohly, proto dost knížek momentálně prodávám. Pořád si nechávám pár sérií nebo kousků, u kterých jsem nerozhodná a v některých případech funguje i nostalgie, zbytečně jsem se k některých věcem připoutala. A některé knížky opravdu stačí přečíst a poslat dál.

V tomhle článku se s vámi podělím o moje oblíbené knížky, které vlastním. Některé mám snad ještě z prvního stupně základky, další jsem si pořídila během střední školy, některé jsou v češtině, některé v angličtině, některé nové a jiné zase z antikvariátu. Nevyškrtávala jsem knížky jen proto, abych mohla napsat top 10 knížek, které mám, takže to bude něco málo přes deset knížek. Vy mi dole do komentářů napište vaše aspoň top tři knihy, které vlastníte - i když věřím, že se bude jednat o těžké rozhodování.

E.A. Poe - Černý kocour a jiné hororové povídky (ilustrace: Luis Scafati)

Přebyteční - Gemma Malley
Neboli Deklarace smrti, je prvním dílem trilogie od spisovatelky Gemmy Malley. Přebytečné jsem dlouho označovala za moji nejoblíbenější knihu vůbec, to se pohybujeme zhruba na tom prvním stupni základní školy. Příběh se odehrává v roce 2140 a společnost se dělí na dvě skupiny: Vyvolené a Přebytečné. Hlavní hrdinka Anna je Přebytečnou a řadí se tak mezi méně hodnotné lidi. Zatímco Vyvolení mají přístup k léku na nesmrtelnost, stejně tak jako k normálnímu životu.
Jako menší jsem četla především fantasy, ale i když se tato knížka řadí do žánru sci-fi, naprosto mě upoutala a já ji četla nesčetněkrát. Tohle je taky případ, kdy jsem si knihu zamilovala z knihovny a až později jsem si ji pořídila. Mám i druhé vydání, které vyšlo pod názvem Deklarace smrti, ale je zbytečné vlastnit tutéž knihu dvakrát, takže si budu nechávat jenom to původní vydání, do kterého jsem se zamilovala.
I když se jedná o první díl trilogie, další díly jsem nikdy nečetla - nebyly přeložené do češtiny, a tak jsem o jejich existenci neměla ani tušení. Vlastně by mě ani nenapadlo, že by Přebyteční mohli mít pokračování a to díky konci, který je sice trochu otevřený, ale čtenář tak má místo pro vlastní fantazii, což já mnohdy oceňuji, takže pokračování si nemám v plánu přečíst.
Zpětně, když jsem knihu opět nedávno četla, tak vidím, že se jedná o knihu napsanou pro děti, jelikož použitý jazyk je dost jednoduchý, ale to nic neubírá samotnému příběhu. Zároveň, pokud knihu neznáte z dětství, její přečtení v dospělosti bych vám asi nijak extra nedoporučovala.

Zuby nehty (antologie)
Těchto devatenáct hororových povídek tvořící tuto knihu doprovázelo celé mé dětství a všechny skautské tábory či černé hodinky, kterých jsem se účastnila. Povídky napsali různí autoři na workshopech Literární akademie Josefa Škvoreckého. Některé povídky využívají klasických témat a zápletek, jiné zase všedních činností tvořící náš život. Sbírka vyšla v nakladatelství Albatros Karneval, v kterém v té době vycházely i další hororové knížky, a proto jsem si v knihkupectví přímo vyhlížela knížky, na nichž logo Karnevalu uvidím. Mezi takové knížky patří třeba sbírka Velká kniha strachu, kde jsou zkráceně převyprávěny slavné hororové příběhy jako je třeba Frankenstein, Dracula, Carmilla nebo Jáma a kyvadlo, a tuto knihu jsem si také velice oblíbila, hlavně proto, že mě přivedla k těmto úžasným klasikám. Další knihou, z této edice je Kostlivení od Guy Dideleza, což už není sbírka, pouze jeden příběh, ale tahle kniha mě úplně zas tak neuchvátila. To spíš ta obálka. Další skvělou knihou je ještě Požíračka mrtvol a jiné příšerné historky, což je knížka od Ulf Palmenfelta, a tvoří ji několik krátkých příběhů či historek, některé z nich mají opravdu jen pár vět, a většinou až v té poslední větě se dozvídáme tu zásadní informaci, díky které do sebe všechno zapadne a až zde vychází na povrch hrůzostrašnost celé historky. Tohle je taky knížka, z které jsme si četli při těch nejtemnějších večerech. Společně se Zuby nehty sedí na prvních dvou příčkách.
Každopádně Zuby nehty jsou u mě přece jen na prvním místě, jelikož příběhy jsou delší a lépe vybudované. Některé povídky jsou dost drsné a grafické, ale přesně to se mé zvrácené mysli líbilo. Konkrétně, mezi nejlepší povídky řadím klasiku Chi Chi Chi, která sbírku otevírá, dále Vlasy, vlasy, kolik je vás asi?, Živý plot a Medvídka. I když všechny povídky určitě stojí za přečtení.

Poslední jednorožec - Peter S. Beagle

Poslední jednorožec - Peter S. Beagle
Do pohádky Poslední jednorožec jsem se v dětství naprosto zamilovala, jedná se o kreslenou pohádku z roku 1982 s krásným fantasy příběhem a nádherným soundtrackem, k němuž scénář napsal právě autor knižní předlohy, Peter S. Beagle. Když jsem později v knihkupectví narazila na tuto knížku, musela jsem si ji pořídit. Původně jsem o knižní předloze neměla ani tušení, ale jedná se o skvělé fantasy, které stojí za přečtení. Já knížku četla pouze jednou, ale teď si ji chystám přečíst podruhé, jelikož ten příběh mám stále v srdci.
Jak název napovídá, hlavní postavou je jednorožec, ona. Jednou zaslechne lidi procházející jejím lesem, jak se baví o jejím druhu a také zmiňují to, že zde možná žije ten poslední jednorožec na světě. Opravdu je ona tím posledním jednorožcem?
Zde se dostávám už ke knížkám, které nejsou vyloženě určeny pro dětské nebo mladší čtenáře (i když ty zmiňované horory také nemusí být vyloženě určeny jenom pro děti, já si jejich čtení stále užívám). Jedná se o fantasy příběh, který stojí za přečtení, vlastně i ona kreslená pohádka stojí za zhlédnutí - v dětství se mi sice výtvarné ztvárnění oné pohádky líbilo více, ale stále to má svoje kouzlo. Já se nemůžu dočkat, až se opět ponořím do tohoto nádherného a dojemného příběhu.

Červený raptor - Robert T. Bakker
Mám ráda dinosaury a v jednom článku týkajícího se dinosaurů byla doporučována tato kniha, která mě mimo jiné velmi zaujala, ale to jsem ještě netušila, jak těžké ji bude sehnat. V knihovně ji k půjčení neměli, nedala se koupit v žádném knihkupectví, a tak šlo akorát pravidelně kontrolovat různé bazary a antikvariáty, ale nakonec jsem Červeného raptora ukořistila a dostala jsem se tak k fascinujícímu příběhu vyprávěného z pohledu dinosaura. V angličtině se kniha jmenuje Raptor Red a zmiňuji to proto, že hlavní postava raptora se "jmenuje" nebo je označována jako Červená. Autor knihy Robert T. Bakker patří k předním světovým paleontologům a proslavil se díky své teorii o teplokrevnosti dinosaurů. Takovou zajímavostí také je, že Bakker působil jako poradce při natáčení Jurského parku.
Jelikož od vydání knihy uběhlo už více jak 20 let, některé drobnosti a informace v knize mohou být nepřesné nebo trochu zastaralé, ale to je vzhledem k vývoji dané vědy pochopitelné. Naopak jsem ráda, že se takový paleontolog rozhodl napsat knihu, v které nejde pouze o samotný příběh, ale můžeme zde sledovat některé teorie a poznatky přímo v praxi.
Kniha se odehrává před 120 miliony lety v oblasti Utah a zachycuje rok života samice Utahraptora. Autor však dinosaurům zároveň nepropůjčuje žádné lidské vlastnosti či lidskou řeč.
Na rovinu, pokud vás dinosauři nezajímají, tak vás pravděpodobně knížka bavit nebude, ale pokud vás tato stvoření aspoň trochu zajímají nebo fascinují, tak po této knize určitě sáhněte - je to nenásilná forma, jak se dozvědět něco nového a to, jak je samotný příběh napsán, je samo o sobě fascinující. Ale abyste si tuto knihu přečetli, nemusíte být žádní odborníci, stále je to jen román, který se celkem dobře čte.

Ready Player One - Ernest Cline
Většina lidí pohybující se v knižní blogové komunitě o knize Ready Player One určitě slyšela, tak jsem se k ní dostala i já, všude se o ní psalo, všichni ji chválili a doporučovali, a tak když jsem se ocitla v Levných knihách, po knize jsem sáhla i já. Příběh se odehrává v budoucnosti, v roce 2045, kdy svět se ocitá v krizi a většina obyvatel Země utíká před realitou do virtuálního světa. V tomto virtuálním světě se mimo jiné ukrývá také dědiství, které tam tvůrce hry ukryl, k tomuto dědictví je potřeba nalézt několik klíčů ukrytých v různých koutech virtuálního světa. Středoškolák Wade Watts objeví po pěti letech první z těchto klíčů a najednou se objeví mnoho dalších lidí prahnoucích po tomto dědictví, ale narozdíl od Wada se nebojí použít jakýchkoliv prostředků.
Pamatuji si, že příběh této knížky mě naprosto vtáhl a pohltil a to téměř od první stránky. A nemusíte být velkým fanouškem a znalcem videoher, aby se vám tato kniha líbila, ze začátku působí některé termíny v knize dost odborně, ale to je pouze zdání. Taky si pamatuju, že jsem tuto knihu přečetla neuvěřitelně rychle, protože jsem se zkrátka od příběhu nemohla odtrhnout.
Tuto knížku bych určitě nedoporučila každému, ale pokud máte rádi sci-fi, nebo třeba fantasy, tak si myslím, že je tu velká šance, že se vám knížka bude líbit.

Spiderman: Kravenův poslední lov - J. M. DeMatteis, Mike Zeck & Bob McLeod
Dost ráda mám také komiksy a vlastním několik knih z řady Ultimátního komiksového kompletu od Marvelu, proto zde musím zmínit můj oblíbený komiks z mé knihovničky. Jedná se o příběh Spidermana a věřte mi, že tohle není zrovna můj nejoblíbenější hrdina, ale i přesto si mě zrovna tato knížka získala nejvíc. I když to může znít zvláštně, samotný Spiderman se v komiksu tolik nevysksytuje, příběh se více soustřeďuje na jeho protivníka Kravena. Samotný příběh je zajímavý, ale mě také naprosto uchvátila kresba v tomto komiksu. Také mám ráda temnější a tajemnější příběhy a to Kravenův poslední lov rozhodně splňuje.
Pokud máte rádi komiksy, tak bych tomuto dala rozhodně šanci.

It's Kind of a Funny Story - Ned Vizzini
Možná znáte stejnojmenný film, v češtině Něco jako komedie, v hlavní roli s Keirem Gilchristem a Emmou Roberts. Film také doporučuji, líbil se mi, i když se přesně nedrží knihy - ale naopak některé scény jsou pouze ve filmu a patří mezi mé oblíbené. Ale samotná kniha má určitě víc co nabídnout, jelikož zde můžeme vidět vnitřní pochody v hlavě hlavního hrdiny, který trpí depresí, cítí se být pod neustálým tlakem, přestává jíst a jedné noci se skoro zabije. Díky svému pokusu o sebevraždu se dostává do psychiatrické léčebny, kde se setkává s mnoha různými lidmi s různými problémy. A hlavně tu čelí svým vlastním problémům.
Hodně knize dodává taky fakt, že sám Ned Vizzini strávil nějaký ten čas v psychiatrické léčebně a také trpěl depresemi. V roce 2013 spáchal Ned Vizzini sebevraždu ve věku 32 let.
I přesto, že hlavním tématem knihy je deprese a další duševní poruchy, kniha sama o sobě rozhodně není depresevní, vlastně se tu dají najít i veselé až srandovní prvky. It's Kind of a Funny Story se rozhodně řadí mezi mé oblíbené knihy a často si pročítám pouze moje oblíbené pasáže a vlastně skoro pořád mám tuto knihu rozečtenou, protože si ji zkrátka jednou za čas otevřu a čtu, a příšte zas pokračuju. Taky se jedná o skvělou knížku, pokud chcete začít číst v angličtině, ale bojíte se pustit do něčeho těžkého.

Červený raptor - Robert T. Bakker

Kytice - Karel Jaromír Erben
Teď už se pomalu dostávám k mým oblíbeným klasikám. Jako první tu mám Kytici, kterou mám ráda snad odjakživa, a i když se od této sbírky v poslední době vzdaluji, pořád obsahuje některé básně, ke kterým se ráda vracím. Úplně se mi nelíbí motivy a myšlenky za touto sbírkou, za jednotlivými básněmi, ale rozhodně to není knížka, které bych se chtěla zbavovat.
Tuto sbírku jsem měla zařazenou i mezi mé knížky k maturitě, a i když jsem si ji nevytáhla, nevadilo by mi, kdybych o ní nakonec musela mluvit, protože v tomhle ohledu se dá o ní mluvit velmi dobře.

Alenka v kraji divů a za zrcadlem - Lewis Carroll
Další velkou klasikou je Alenka, přiznám se, že Za zrcadlem jsem snad nikdy nedočetla, ale Alenku v kraji divů jsem četla několikrát a ten příběh mě zkrátka uchvátil. Úplně nevím, co bych zde o této knížce měla psát, jelikož Alenčin příběh zná snad každý. My jako maturanti měli i stužkáč na téma Alenka v říši divů, takže i v tomhle ohledu mám k tomuto příběhu o něco blíž.

E.A. Poe - Černý kocour a jiné hororové povídky (ilustrace: Luis Scafati)

3x Luis Scafati
Luis Scafati je můj oblíbený ilustrátor a některé knihy obsahující jeho kresby vyšly i v češtině, já mám všechny tyto publikace. Jako první tu je Černý kocour a jiné hororové povídky, tato kniha obsahuje tři povídky a doprovází je právě ilustrace Luise Scafatiho. A díky tomuto vydání jsem také poprvé narazila E.A. Poea, který se dnes řadí mezi mé oblíbené autory. Potom vyšla Proměna od Franze Kafky, ilustrace opět patří mezi mé oblíbené, jenom ten příběh mě nijak nenadchnul. Tyto dvě knihy obsahují původní díla, ale potom vyšel ještě Drákula, kterého Luis Scafati převyprávěl a tato kniha je tvořena převážně ilustracemi.
Právě Poeovy povídky v tomto vydání patří mezi mé oblíbené, kniha obsahuje povídky Černý kocour, Jáma a kyvadlo a Předčasný pohřeb.

Povídky - E.A. Poe
Plynule se tedy můžeme přesunout k povídkám od E.A. Poea a sbírky jeho povídek vlastním dvě, již zmiňovanou sbírku s ilustracemi Luise Scafatiho, a dále sbírku, která vyšla pod Mladou Frontou v roce 1988, a která obsahuje 12 povídek, včetné mé oblíbené s názvem Zrádné srdce.
Poeovy hororové povídky patří mezi mé oblíbené díky jejich temné a tajemné atmosféře, z jeho povídek člověka spíš mrazí než že by byl čtenář přímo vystrašený.

Na větrné hůrce - Emily Brontë
Mezi mé oblíbené knihy patří také Na větrné hůrce a tuto knihu jsem četla již několikrát. Román se řadí mezi tzv. gotické romány či gotické horory a přesně pod tímto termínem vám vyjedou knížky, které se já osobně vyhledávám. Na větrné hůrce sleduje osud několika postav a několik generací. Samotné prostředí, v kterém se příběh odehrává, dodává na atmosféře, pohybujeme se na samotě, které obklopují mokřiny  a vřesoviště. Samotné vykreslení postav dokážu ocenit, žádná postava není dobrá nebo zlá, každá jedná z jiných důvodů a s jinými cíli. Postavy také nestojí na místě, ale vyvíjejí se a jejich životy postupně plynou.
Tohle je opět klasika, kterou můžu doporučit - a to také budoucím maturantům. Jediné co, tak v knize se objevuje spoustu postav a ze začátku je těžší se v tom vyznat, postupně by člověk ale neměl problém vyjmenovat celý rodokmen hlavních postav. Já osobně vždy po nějaké době zapomenu všechna ta propojení, takže vždycky když se ke knížce vracím, najdu v ní něco nového a postupně znovu zjišťuju, co se jak má.

Pes Baskervillský - Arthur Conan Doyle
Příběh slavného Sherlocka Holmese. Přiznám se, že tohle je jediný jeho přípěh, který jsem četla a původně jsem ani nevěděla, že Pes Baskervillský má něco společného s tímto detektivem. Každopádně je to velmi dobře vystavěný příběh, čtenář sám přemýšlí, jak to vlastně doopravdy je. Opět je tu trochu té temné a tajemné atmosféry, kterou já mám tak ráda.

Dracula - Bram Stoker
Teď už se dostávám k dvěma závěrečným knihám, které mám asi vůbec nejradši. Dracula, jako první, je opět velká klasika, o které se ale bohužel tolik nemluví ve školách, stejně tomu je s následující knihou. Proč jsou některé klasiky naprosto přeskakovány, a přitom se jedná o taková díla, která se označují za přelomová a staví se na nich mnohé další příběhy, ale na druhou stranu se učíme o knihách, které jsou "zajímavé" jen proto, že je napsal nějakých Čech. I když učíme se nejenom o českých knihách, které nemají žádnou uměleckou hodnotu, také o některých zahraničních, ale o tom se tady ani nebudu rozepisovat.
Dracula je psaný jako deník a opět to je příběh, který vám asi nemusím představovat. Ale pokud jste knihu nečetli, tak to určitě napravte, stojí za to.

Frankenstein - Mary Shelley
Jako poslední tu mám mého milovaného Frankensteina. Ve školách přehlížená kniha, která je přitom naprostou klasikou (omlouvám se za nadměrné používání tohoto slova). Vědec Frankenstein, který stvoří monstrum, kterého se on sám bojí. Samotný příběh má několik částí a není vyprávěn stále tou jednou osobou, máme tu pohled Frankensteina i monstra a v obou částech můžeme sledovat jejich rozdílné myšlenkové pochody a motivy. Samotná knížka mě fascinuje, je napsána dost poeticky a v češtiny, se přiznám, vyznívá ještě líp než v angličtině. Všem doporučuju, aby si sehnali překlad Tomáše Korbaře, ten mimo jiné také přeložil Draculu a obě tato vydání se řadí mezi má oblíbená.
Zajímavý je také příběh za samotným vznikem této knihy, kdy lord Byron, Percy Shelley a Mary Shelley strávili společné léto ve Švýcarsku a zde vznikl nápad, že by každý z nich mohl napsat hororový příběh a Mary Shelley napsala Frankensteina, který byl inspirován jednou z jejích nočním můr.



Tohle by byly ty největší poklady, které se nalézají v mojí knihovničce. Těchto knížek se rozhodně nehodlám zbavovat a to dokazuje, jak moc si jich cením, a že opravdu stojí za přečtení. Ještě bych tu mohla zmínit Pána prstenů, kterého mám ale pouze druhý díl, proto jsem ho do článku nakonec nezařadila, tak alespoň takto.

Určitě mi napište do komentářů vaše oblíbené knížky, a jestli máte třeba nějaké konkrétní oblíbené vydání, které vlastníte :)

Květen znamená pro studenty čtvrtých ročníků maturitu, takže program jsem měla jasný - učit se a snažit se to skloubit i s jinýma věcma, které jsou narozdíl od maturity smysluplné. V tomhle článku se s vámi podělím, jak o můj názor na maturitu, tak i o to, jak jednotlivé části vypadaly, aby budoucí maturanti věděli na co se mají připravit. A k tomu připojím, jak já jsem plánovala, že se budu učit, a jak to nakonec dopadlo v mém podání.

Já osobně si myslím, že maturita jako zkouška není moc dobře postavená, a když to řeknu na rovinu, tak je to podle mě naprosto nesmyslná blbost. Zkouška zakončující studium by měla dokazovat, že jsme si odtamtud odnesli nějaké vědomosti nebo dovednosti. Problém je už v samotném českém školství - někdy mám pocit, že zazdíváme naprosto vynález internetu, protože vůbec nepracujeme s faktem, že informace a fakta si každý člověk může najít online. Ve škole by nás měli naučit hlavně porozumět věcem a určitě by se mělo podporovat kritické myšlení a schopnost diskuze, bohužel o nějakém seberozvoji ani nemůže být řeč (tedy až na zahraniční kurzy a výlety, které mi daly asi nejvíc). To, že maturita je pro gympl stejná jako pro jiné školy, také není ideální - maturita z angličtiny naprosto neodpovídala našim jazykovým schopnostem, a tak se ani nemůžeme divit, že česká maturita z angličtiny není nikde ve světě uznávána jako adekvátní zkouška - jediná ústní část dokazovala, jak na tom s angličtinou ve skutečnosti jsme. Písemné práce, kde jde hlavně o formu a méně už o obsah, mě zarážely asi nejvíc, ale slohovka z angličtiny to dotáhla na úplně jiný level, protože tam se kladl největší důraz na počet slov; to jestli text, který jsi napsal, zněl dostatečně anglicky a přirozeně bylo už vedlejší. A u ústních maturit je nejdůležitější se vše naučit nazpaměť - tedy až na tu angličtinu, v které se hodnotí hlavně naše reakce v cizím jazyce. A k maturitě jsme si samozřejmě měli přečíst i nějaké ty knížky, ale je pravda, že je v podstatě jedno, jestli jsi danou knížku četl nebo ne, jelikož hlavní je se opět naučit nazpaměť rozbor, který sis někde stáhl nebo poskládal dohromady z deseti dalších rozborů, protože sám bys ty tropy a figury v knížce určil asi těžko - aneb to jsme se sice učili, ale co to je zjištíš, až při učení se daných rozborů. Jo a na vašem názoru ohledně daných knížek taky nezáleží, motiv a téma jsou stejně předem určeny a hlavní myšlenky nalezené v textu samozřejmě taky, prostě odvykládejte to, co od vás chtějí slyšet.
edit: Poslední věta ukazuje to, co jsem si původně myslela co ústní části z češtiny, ale nakonec se mě učitelky zeptaly i na to, jakou knížku jsem si chtěla vytáhnout a vlastně to bylo hrozně fajn. A jelikož jsem se neučila rozbory tak úplně nazpaměť, ale spíše jsem si je jen přečetla, tak jsem stejně mluvila nakonec na základě mých vlastních dojmů z knihy.

To by bylo v kostce tak všechno o tom, co si celkově o maturitě myslím a teď už k jednotlivým částem, z čeho se postupně maturovala, co jsem si já vytáhla, jak jsem se na zkoušku připravovala a jak jsem ve finále dopadla.

slohovka z češtiny
Písemné práce z češtiny jsme psali ještě během toho, co jsme chodili normálně do školy, někdy začátkem dubna. Já jsem určitě vděčná za naši učitelku češtiny, jelikož jsme si společně vyzkoušeli různé útvary napsat, a tak jsem věděla, co po nás chtějí nebo naopak nechtějí. Musím vás varovat, kreativita se tady moc nevyplatí a lepší je se zkrátka držet předem daných věcí, které se od vás očekávají, tím nemyslím to, co mají jednotlivé útvary obsahovat, jelikož je jasné, že každý útvar má svoji specifickou formu, ale spíš teď myslím to, že hodnotitelé dokonce počítají s tím, jak se jednotlivé příběhy mají podle jednotlivých zadání zhruba vyvíjet. U slohovky z češtiny je rozhodně super, že máte zadáno pouze minimum slov, které musíte splnit, nikoliv maximum. Ale stejně si říkám, že ten, kdo se doopravdy věnuje psaní nebo se mu chce věnovat, tak se stejně neřídí těmito škatulkami, které jsou nastaveny pro studenty opouštějící střední školu. Jednotlivé útvary se mohou prolínat, ale na to jakoby se zapomínalo u maturity.
Jinak na výběr jsme měli z deseti témat  a z různých útvarů a jeden ten útvar byl i vypravování s prvky sci-fi, takže je jasné, že tohle jsem si vybrala. A téma bylo v podstatě něco jako, že Země byla obsazena nestvůrama a lidi byli na pokraji vyhynutí. Problém je v tom, že můj příběh dopadl tak, že v podstatě všichni umřeli nebo byli zotročeni, a co jsem slyšela, tak to mělo dopadnout naopak, že se lidi zachránili, tak nevím, co po nás v cermatu nakonec chtěli. Ale to je přesně ten problém, co s tou slohovkou mám, jak někdo může určovat, jak má daný příběh dopadnout, když naše kreativita nás může dovést kamkoliv.
edit: Nejlepší spisovatelé z našeho ročníku dopadli nejhůř, i takoví, kteří vyhráli různé literátní soutěže, takže tohle jenom dokazuje to, o čem slohovka z češtiny u maturity je a není. Mě vždycky sloh bavil a nemyslím si, že bych v něm byla nějak extra špatná, že bych se vůbec neuměla vyjadřovat - myslela jsem si dokonce, že takových 70% bych mohla dosáhnout, ale to jsem si hodně věřila, měla jsem pouze 56,67%, tedy 17 bodů z 30, přičemž 12 bodů byla hranice úspěšnosti. Tato část maturity mě naštvala nejvíc, protože si nemyslím, že bych to napsala až tak špatně.

slohovka z angličtiny
Jak už jsem trochu nakousla v úvodu, tak úroveň angličtiny, kterou potřebujete k tomu, abyste dali maturitu, není zrovna vysoká. Vlastně je to docela pod naši úroveň, co vidím u nás na gymplu, a rozhodně to není žádná výzva, abych pravdu řekla. Dobře, mluvení není moje silná stránka, ale tam ještě nejsme, teď mluvíme o slohovkách. Písemná práce se skládá z dvou částí, z kratšího útvaru, který má mít 60-70 slov, což může být třeba vzkaz nebo e-mail, a z delšího útvaru, který má 120-150 slov, což může být článek nebo třeba i formální dopis nebo něco podobného. Ono vlastně v téhle části ani nezáleží na vaší úrovni angličtiny, v zadání budete mít, co všechno musíte zmínit v dané práci, takže pokud zmíníte, to co máte zadáno plus dodržíte formu daného útvaru a hlavně počet slov, tak je jedno jak moc anglicky vaše práce zní nebo ne. Doopravdy mi přijde, že největší důraz se klade na ten počet slov, a proto jsem to u maturitu furt dokola přepočítavala, jestli jsem se teda vlezla do limitu nebo ne. A ono vyjádřit se v tak malém prostoru je docela fuška, protože tam se opravdu nemůžete rozepsat, v podstatě stačí přeložit zadání a je to.
Já jsem si vypsala, co mají jednotlivé útvary obsahovat, plus, která slova se počítají za jedno, a která za dvě, takže pokud máte někdo zájem, můžete se podívat tady: AJ-PP
My jsme měli zadané vypravování jako delší útvar a mail kamarádovi jako kratší útvar. No, v mailu nemám napsaný předmět, což je asi chyba a v mailu jsem hlavní text taky rozčlenila do jednotlivých odstavců vynecháním řádků mezi nimi, což nevím, jestli úplně mělo být. Ale hej, počet slov jsem splnila, takže by to mělo být v pohodě.
edit: Slohovka z angličtiny dopadla podstatně lépe než ta z češtiny, dala jsem ji na 97,23% a získala jsem 35 bodů z celkových 36ti možných. Takže spokojenost. Této části se rozhodně žádný maturant být nemusí.

zátiší maturantovo, trochu jsem plašila před didakťákem z češtiny

didakťák z češtiny
Didakťák z češtiny je známý tím, že na něj hned vzápětí vzniknou různá "vtipná" videa a meme a maturanti si stěžujou, co všechno tam bylo, co se neučili. Já si myslím, že tahle zkouška byla celkem adekvátní. Já jsem to rozhodně nedala na 100%, někde jsem vyloženě tipovala nebo si to snažila logicky odvodit. Vím, že někteří lidi online si stěžovali na pojmy a figury, které měli najít ve větě - ale ty pojmy tam byly vysvětlené a někde byly i ukázky, takže to mi nepřišlo tak hrozné. Dobře, na druhou stranu, nemá smysl se ani zamýšlet nad tím, jestli je to vůbec důležité, jestli jsme se to vůbec učili a jestli to vůbec k něčemu je, protože není a o tom celá maturita je. Ale didakťák z češtiny mě kupodivu vůbec nenaštval.
edit: Já jsem didakťák dala na 86%, což je možná i lepší výsledek než jaký jsem si představovala. Získala jsem 43 bodů z 50.

didakťák z angličtiny
Poslech a čtení z angličtiny byla vyloženě sranda. Prvně zjistíme, že na poslech nám Cermat zapomněl poslat cédéčka, takže začínáme readingem, a když už dojde řada na ten poslech, tak se nastačím divit, kolik češtiny tam vlastně je. Místo toho, aby začal normálně poslech vyprávěním dvou lidí, předtím je nám řečeno, že "v následující ukázce uslyšíme dvě paní si povídat o tom a tom" a ano, to bylo řečeno v češtině. Já jsem tedy věděla, že to tak bude, na tuhle část jsem se vlastně ani nijak nepřipravovala, ale i tak mi to přišlo, tak primitivní a lehké a nevěděla jsem, jestli se mi chce smát nebo brečet. Jinak vím, že min. jedno slovo jsem v gramatice doplnila blbě, tedy až potom, co jsem to přepsala - měla jsem trochu času navíc, tak jsem si to kontrolovala, a pak jsem začala moc přemýšlet, takže - hlavně moc nepřemýšlejte!
edit: Dala jsem to na 96,85%, tedy 92 bodů z 95, což si myslím není vůbec špatné - akorát tedy nevím, v čem přesně jsem se tam spletla nebo co jsem měla špatně. Ale asi nic zásadního.

třítýdenní svaťák
Ústní jsem měla až 24. a 26. května, takže jsem si udělala plán, podle kterého jsem se měla už od 1. května pilně připravovat, tak abych to všechno stihla a na všechno měla dostatek času. No, bylo 18. května a já se na to ještě pořádně nepodívala, 19. jsem se začla trochu učit, ale nakonec to dopadlo stejně tak, že jsem se na ústní učila až v noci předtím. Ups.
Svaťák v mém podání tedy vypadal spíš takhle: vyhýbání se učení, poslouchání Lil Peepa a sledování anime Shiki.

ústní zkouška ze zeměpisu a literární historie
Ve středu mě čekaly první dvě zkoušky a já jsem strávila noc z úterý na středu čtením si otázek do literární historie - nestihla jsem všechny, k zeměpisu jsem se skoro nedostala, ale nakonec jsem to i tak nějak dala - moc nechápu jak. Musím říct, že maturitní seminář ze zeměpisu mě bavil a doopravdy nás dokázal připravit na maturitu, takže jsem si toho spoustu pamatovala z hodin. Vytáhla jsem si otázku Jižní a jihozápadní Asie, k dispozici jsem měla atlas a na rovinu říkám, že nebýt atlasu, tak tam toho zrovna moc neřeknu. Smutné, já vím. Všichni nás připravovali na to, jak budeme muset sami vykládat, ale nakonec to ve všech předmětech bylo tak, že se mě učitelé ptali na věci - i když bych i mluvila sama v jiných předmětech, tak si myslím, že by mě snad ani nenechali :D Ale v zeměpisu jsem byla fakt ráda, že mi profesor dával otázky. Nějak jsem to totiž uhrála na trojku, takže mazec.
Další zkouška byla z literární historie, ano, maturovala jsem z dvou češtin a tam jsem měla neuvěřitelné štěstí, jak na učitelku, ke které jsem chodila do semináře, tak i na otázku. Přiznám se, že do semináře jsem spíš nechodila než chodila, a když už jsem tam byla, tak jsem zrovna moc pozor nedávala a z otázek jsem si jich pečlivě přečetla možná tak 5 nebo 6. A šla jsem popořadě v tom učení, takže o prvních otázkách jsem nějaké to povědomí měla, o těch posledních vůbec. Hádejte co, vytáhla jsem si čtverku, což bylo Baroko, klasicismus a osvícenství v české a evropské kultuře a J. A. Komenský a B otázka Národní jazyk, jeho sociální a místní diferenciace. Takže otázka, kterou jsem četla a docela jsem ji uměla. Myslela jsem si, že dostanu tak trojku, o to víc mě na poradě překvapila oznámená dvojka. Určitě při zkoušce mluvte nahlas a sebevědomě, protože to dodává na projevu hodně, já jakmile si nejsem jistá, tak spíš kuňkám než mluvím a v tu středu tak vypadaly obě moje zkoušky. Ale nakonec jsem dopadla líp než jsem čekala.

ústní zkouška z českého jazyka  a angličtiny
V pátek jsme zbyli už jen poslední tři maturanti, já jsem maturovala z angličtiny jako úplně poslední. Tomu předcházela ještě čeština, kde jsem si vytáhla Malého prince od Antoine de Saint-Exupéry, což mi nijak neviděla, ani jsem z toho nebyla extra nadšená. Nicméně, ze čtvrtek na pátek jsem se opět učila a prošla jsem si všechny rozbory, akorát jsem si je přečetla s tím, že jsem se maximálně soustředila. Z dvaceti knížek jsem jich sedm nečetla, tak jsem ráda, že jsem si vytáhla knížku, kterou jsem si četla, tuhle dokonce několikrát, ale jinak mi bylo vcelku jedno co si vytáhnu. I když ke konci zkoušky se mě profesorky zeptaly, co jsem si chtěla vytáhnout a to jsem řekla Pána prstenů nebo Na větrné hůrce, jelikož se jedná o moje oblíbené knížky a kdo by rád nemluvil o svých oblíbených knížkách. Tahle část maturity byla skvělá, vlastně jsem mluvila o ukázce z Malého prince a potom o ukázce z encyklopedie a v tomhle jsem neměla žádný problém, jelikož jsem se na to připravila, jakž takž. I když jsem si nepamatovala žádné postavy, které Malý princ potká na planetkách, jelikož jsem na to naposled četla opět před nějakou tou dobou, ale jinak to bylo fajn.
Ústní části z angličtiny jsem se, ani ne bála, ale spíš jsem si tím nebyla moc jistá - nedá se na to moc dobře připravit, plus svoje reakce v angličtině úplně neovlivním. Když jsme si tuto část maturity zkoušely nanečisto v hodinách, tak to bylo mnohem horší, jelikož jsme si to zkoušeli bez přípravy, ale s tím časem na přípravu se dalo vše hezky promyslet - udělat si osnovu, o čem chci mluvit, v čem se dané obrázky liší i to, co bych mohla navrhnout v závěrečném rozhovu, a tak jsem nakonec neměla žádné hluché místo a dokonce mi těch 5 minut povídání o tématu uběhlo tak rychle, že mi připadalo, že jsem teprve začala mluvit. Jinak jsem si vylosovala Ekologii a životní prostředí, což asi není to nejideálnější téma, ale nakonec se o tom mluvilo mnohem lépe než jsem čekala.
A při závěrečné poradě jsem byla nesmírně mile překvapena tím, že jsem, jak ústní část z češtiny, tak z angličtiny, dala na plný počet bodů. I učitelé byli překvapeni.

Takže když to spočtu s didakťákem a slohovkami, tak jsem maturitu dala na 8, tedy 1,3,2,2.

Vím, že tento článek byl docela dost dlouhý a vlastně to asi ani nikoho ve výsledku nezajímá, ale já jsem to pojala spíš jako moje poohlédnutí za maturitou, takže se zpětně budu moct někdy podívat, jak ta moje maturita vypadala.

Ze začátku se to zdálo jako větší nesmysl než jaký to nakonec byl. A pro vás budoucí maturanty mám jednu radu, pokud budete mít svaťák delší jak jeden týden, tak si užívejte volného času a učení klidně nechte až na ten týden před maturitou - bohatě to stačí. Já jsem se akorát cítila vinně, když jsem se neučila, protože jsem si to tak původně naplánovala, a nakonec jsem nedělala nic moc produktivního. I když na druhou stranu jsem dokoukala celý seriál a objevila nového interpreta, takže asi všechno má svá pozitiva.

Pokud jste i vy letos maturovali, tak se pochlubte dole v komentářích, jak jste dopadli, nebo si klidně postěžujte. Jinak ještě chystám článek o knížkách k maturitě - o těch, které jsem četla, nějaké tipy na dobré knížky :)

Během posledních pár let jsem se stala doslova závislou na seriálech - ale tuhle moji závislost si ráda hýčkám a rozhodně se jí neplánuji zbavovat. Pokaždé mám rozkoukáno hned několik seriálů naráz a to většinou různých žánrů - podle nálady si potom můžu pustit, na co mám zrovna chuť a to je jedna z věcí, kterou na seriálech miluju, protože třeba u knížek a filmů si tohle nedokážu moc dobře představit (mám totiž radši, když mám rozečtenou jenom jednu knížku). Dneska se tu rozepíšu o pěti seriálech, které jsem, buď už dokoukala, nebo je mám rozkoukané, popřípadě čekám na nové díly. A představím vám tu, jak starší seriály, tak i úplné novinky, o kterých jste třeba ještě neslyšeli (ale měli byste!).

Stranger Things (trailer)
Tahle seriálová novinka se po jejím vydání během minulého léta stala světovým a internetovým hitem (i když, jak se zdá, tak Českou republiku tahle vlna minula). Já jsem pilotní díl zhlédla hned po jeho vydání, ale k samotnému seriálu jsem se dostala až letos a první sérii jsem dokoukala během jarních prázdnin. Ale nesmíte nabýt dojmu, že by se mi první díl snad nějak nelíbil - naopak, nadchnul mě, akorát ve mně vyvolat pocit, že se bude jednat o dost strašidelný seriál a to znamená, že jsem se musela odhodlávat k dalším dílům. Ale můžu vás vyvést z omylu, Stranger Things sice má tajemnou a mysteriózní atmosféru a menší strašidelné prvky, ale k hororu to má opravdu dost daleko. Jestli jste se zvládli dívat sami na kteroukoliv z řad American Horror Story, zvládnete i tohle. Děj seriálu je zasazen do 80. let minulého století a atmosféra té doby na vás dýchne téměř okamžitě. Hlavními hrdiny jsou děti, ale rozhodně se není čeho bát - tito dětští herci jsou skvělí, rozhodně nejsou otravní nebo nesympatičtí a některé z nich jsem si dokonce oblíbila (a to je co říct, protože děti nemám zrovna v oblibě). Zároveň se děj netočí pouze kolem těchto dětí, ale můžeme sledovat i některé z rodičů a starších sourozenců. O čem tedy samotný příběh je? Vše začíná zmizením jednoho z kamarádů a zároveň dojde k několika podivným událostem, které nasvědčují tomu, že se nejedná jenom o útěk z domova nebo něco podobného. Takže začíná pátrací akce, přičemž kamarádi zmizelého Willa a jeho matka se vydávají pátrat na vlastní pěst.
Abych pravdu přiznala, tak pro mě osobně se tento seriál nestal mým nejoblíbenějším, ale jedná se o opravdu kvalitně natočený seriál s velmi zajímavým příběhem. A už se velmi těším na druhou sérii. Mně se obzvlášť líbí ta doba, do které je seriál zasazen, má to svoje kouzlo. A co se týče příběhu, tak se mi líbí tajemnost celé zápletky a prvky nadpřirozena, které ovšem nepůsobí až příliš uměle, naopak do seriálu skvěle sedí. Nemohla bych tento seriál s čistým svědomím označit jako moji srdcovku, ale jinak jsem si ho oblíbila dost.

Freaks & Geeks (trailer)
Tento seriál je trochu starším kouskem, konkrétně z roku 1999, a narazila jsem na něj samozřejmě díky tumblr a instagramu. Hned na začátek vás musím varovat, že seriál má pouze jednu sérii o 18ti dílech, jelikož v době, kdy vyšel, si asi nevedl tak dobře, jak by tvůrci chtěli. Ale i přestože byl seriál takhle utnut, stojí za zhlédnutí. Děj se odehrává v Americe na jedné střední, kde sledujeme životy dvou partiček lidí - freaks, což jsou takoví starší odpadlíci, rodiče by ti pravděpodobně řekli, aby ses s nima nekamarádil, protože tě zkazí, a geeks, což jsou mladší studenti, kteří jsou tak trochu nerdi a šprti. Jelikož i já jsem ještě na střední, i když v posledním ročníku, v něčem z toho jsem se dokázala najít a kupodivu jsou tam vyřčeny i věci, které si já sama o střední myslím. Tak napůl je to komediální seriál, protože některé scény a hlášky jsou vtipné, ale když si uvědomím, jak pravdivé to ve skutečnosti je, smích mě většinou přejde. Tenhle seriál mám tedy taky už celý zhlédnutý, a když jsem ho měla rozkoukaný, byla jsem na něm absolutně závislá, dívala jsem se jen na něj, a proto jsem ho (bohužel) i strašně rychle zhlédla. Tohle je rozhodně něco, co se zařadilo mezi mé absolutní oblíbence. Mimochodem tam hraje taky dost dnešních velkých hvězd, takže třeba to vás naláká - např. James Franco, Seth Rogen nebo Jason Segel.

Riverdale (trailer)
Dalším seriálem odehrávajícím se na střední škole je i Riverdale, ale tohle je seriál úplně jiného rázu. Jedná se o novinku od Netflixu a je to po hodně dlouhé době seriál, u kterého musím čekat na nové díly, což je pro mě opravdu nezvyk. Zatím běží první série, ale už je potvrzeno natáčení i té druhé. Hlavními hrdiny jsou tedy opět středoškoláci, tentokrát pouze ti starší, asi v mém věku, a nezdá se, že by se v městečku Riverdale dělo cokoliv divného - dokud tedy jeden z těchto středoškoláků nezmizí. Zmizelého Jasona později najdou mrtvého v řece a to vyvolá mnoho otázek, které zůstávají nezodpovězeny. Moje první myšlenka při sledování pilotu byla - ach, ty barvy, protože u Riverdale to bylo něco, čeho jsem si opravdu všimla, a vlastně celá atmosféra seriálu mnohdy doprovázena ještě skvělou hudbou, na vás opravdu zapůsobí. Určitě je to jeden ze seriálů, na kterém jsem teď závislá, i když zatím to mám podobně jako se Stranger Things, seriál se mi sice hodně líbí a hodně jsem si ho oblíbila, ale nedokážu říct, jestli se zařadil mezi mé nejoblíbenější seriály vůbec. Navíc zde hraje i Cole Sprouse, kterého zde vidím jako herce poprvé, ale jeho postavu jsem si naprosto zamilovala a moc se mi líbí, jak ji ztvárnil. Určitě se jedná o mysteriózní seriál, který se ale zároveň zaměřuje i na vztahy mezi jednotlivými postavami a vlastně i na vztahy v celém městečku, protože tam se téměř každý zná s každým.


Vikings (trailer)
Na Vikingy jsem se chtěla podívat už nějakou tu dobu a jelikož Game of Thrones patří mezi mé oblíbené seriály, tenhle seriál mi byl dost často doporučován. Tohle píšu po zhlédnutí první série, takže bych ocenila, kdybyste nepsali žádné spoilery do komentářů. Jak asi ze samotného názvu vyplývá, seriál sleduje osudy vikingů, konkrétně hlavně jednoho z nich a to Ragnara Lothbroka. Samotný děj je inspirován některými skutečnými událostmi, i když je to hodně seskupené dohromady a určitě se to nedá brát jako historicky korektní seriál, ale např. kostýmy a účesy se prý dají považovat za docela pravdivě vypadající. A co jsem zaslechla, tak i přízvuk, kterým postavy v seriálu mluví, je také správný - tohle řekl jeden z jazykovědců, kterého tento fakt velmi potěšil, takže se tomu dá, podle mě, věřit, a i když nevím, jak by to mělo znít, vím že to zní dobře. A i přestože postavy mluví s přízvukem a já se na to i tak dívám bez titulků a rozumím tomu, tak vás mohu ujistit, že pokud se už teď díváte na jiné seriály nebo filmy bez titulků, ani tady se nemáte čeho obávat. Jinak samotný seriál je spíše dobrodružného rázu, sem tam se tam objeví nějaká ta bitva, určitě to je taky trochu drsnější seriál oproti těm "běžným" seriálům. Zrovna jsem dokoukala první sérii teda a baví mě to, rozhodně si mě seriál získal, ale ještě uvidím, jestli to bude jeden z těch top.

Death Note (trailer)
Dneska tu mám jako poslední trochu nevšední seriál, tedy alespoň pro mě, jelikož se jedná o anime. Ani nevím, proč jsem se nepodívala na nějaké anime dříve, něco z mang jsem četla, i když toho opravdu moc nebylo, ale anime jsem nedala ani šanci. I když zrovna Death Note byl vždycky na mém listu toho, co chci vidět, protože to, co jsem o něm slyšela mě nadchlo. Samotný příběh se točí kolem kluka, který najde Death Note, což je deník, který dokáže zabíjet lidi - stačí do něj napsat jméno a daný člověk zemře. A s takouvouhle mocí může daný člověk dokázat mnohé, záleží jen na tom, pro co se rozhodne. Já jsem zhruba v polovině tohoto anime a příběh mě rozhodně nezklamal, čekala jsem celkem dost a to jsem dostala, vlastně ještě víc, popravdě ani nevím, co všechno ještě čekat. Měla jsem samozřejmě obavy ze samotného zpracování, kreslené pohádky a animáky mám ráda, ale anime je přecejen něco jiného, sice jsem se dívala na Pokémony a ty mám dokonce hodně ráda, ale na tohle jsem se dívala trochu jinak - a ani nevím proč. Ano, sice upřednostňuju hrané seriály, ale momentálně jsem na Death Note nejvíc závislá ze všech zmiňovaných seriálů, které mám právě teď rozkoukané. A vlastně i dneska večer mám v plánu se opět dívat na tenhle seriál.

Tohle by bylo všech pět seriálů, o kterých jsem se chtěla dneska rozepsat a možná za nějakou dobu opět nějaké seriály nastřádám a opět se o nich rozepíšu. Můj list seriálů, které chci vidět je opravdu dlouhý, takže o seriály asi nebude nouze, ale přece jenom, pokud byste mi mohli nějaký seriál doporučit, budu jen ráda.