Dnes je tomu přesně 10 let, co vyšlo album The Black Parade od americké kapely My Chemical Romance. Tohle bylo sice už jejich třetím albem, ale ukázalo se, že tohle byla zároveň jejich nejprůlomovější deska a taky jejich nejznámější deska. The Black Parade vyšlo 23. října 2016. Není to jenom album seskládané z náhodných písní, celá deska má koncept, je to tedy rock opera, která se točí kolem umírající postavy s rakovinou, které se říká "The Patient".

Z desky můžete znát také čtyři singly, Famous Last Worlds, I Don't Love You, Teenagers a samozřejmě Welcome to the Black Parade, což je singl, který se dostal i na první místo v žebříčkách v UK. Samotné album sklidilo převážně hodně pozitivní recenze a také za svoje prodeje získala různé certifikáty.

K 10. výročí desky vyšla také speciální edice alba s názvem The Black Parade/Living with Ghosts (MCRX). Tohle vydání obsahuje live verze některých písniček a také dosud nezveřejněná dema a rough mixy. Z úplně nových (nebo spíše starých, akorát nezveřejněných) písní zde můžeme slyšet track Emily nebo All the Angels, což je písnička, kterou jsem si já osobně oblíbila nejvíc, ale tohle nejsou jediné "nové" písničky na desce.

A proč jsem se rozhodla napsat tento článek? Před deseti lety mi bylo 8 let a v té době jsem o existenci této kapely neměla ani tušení. To byla ještě éra, kdy jsem poslouchala jenom Avril Lavigne a odmítala jsem si připustit, že by tam venku mohli být i lepší interpreti, pro mě byla zkrátka Avril tou nejlepší (a to nejenom v těch 8 letech, ale i později), také ponechejme stranou fakt, že jsem vůbec netušila, o čem zpívá. Ke konci základky jsem začala poslouchat Green Day, což byla první kapela, kterou jsem kdy začala poslouchat a díky nim jsem začala poslouchat lepší hudbu. Ale průlom mého hudebního vkusu zajistila právě kapela My Chemical Romance, kterou jsem více začala poslouchat až v prváku na střední. Sice jsem od nich znala písničku Na Na Na, kterou jsem poslouchala stále dokola, ale nikdy mě nenapadlo si od nich poslechnout i něco dalšího. Sice jsem před MCR poslouchala ještě ty Green Day, ale za opravdový posun můžu děkovat kapele MCR, díky které jsem objevila celý nový svět hudby, který jsem dřív neznala. První kapela, k jejichž tvorbě jsem se mohla přirovnat, a která mi opravdu něco dala. Vlastně i v období, kdy jsem poslouchala My Chemical Romance, začal i můj posun v osobnosti, ve vývoji a všem tomhle. Jejich tvorba mi toho dala hodně a jen je mi líto, že je nikdy neuvidím naživo (ale stále v to doufám).

Americký rapper Mac Miller vydal v září svoje 4. album a to The Divine Feminine. Na album si pozval i několik hostů a taky z něj vydal tři písničky jako singly. Žánrově by se dalo The Divine Feminine zařadit mezi alternative hip hop nebo jazz rap.
O rapperu Mac Millerovi jsem zaslechla poprvé až tento rok, i když se na hudební scéně pohybuje už od roku 2007. Co jsem na pár písničkách slyšela, tak se mi líbil jeho styl rapu - když se vám třeba nelíbí hlas zpěváka, tak ho taky neposloucháte. Rap poslouchám, ale docela hodně si vybírám, koho poslouchám, každopádně, když vydal nové album, tak to byla dobrá příležitost si poslechnout něco z jeho tvorby a zároveň zjistit, jak se mi zamlouvá tento rapper.
Co mu musím rozhodně uznat je to, že se dobře poslouchá, to nebudu popírat. Taky mě překvapily instrumental/doprovod, nevím, jak tomu chcete říkat. Čekala jsem asi trochu jiný styl, ale tohle se mi líbí, je to zase něco jiného - nebo alespoň já pořádně neposlouchám žádný rap s podobným doprovodem. A ohledně jednotlivých písniček už v následujícím odstavci.
Jinak, album jsem slyšela jednou, hned jak vyšlo, ale to jsem ho měla spíše puštěné v pozadí jako podkres, takže jsem se k němu vrátil znovu při psaní tohoto článku a konečně jsem se zaměřila i na samotné texty. Album tedy začíná skladbou Congratulations, kde se objeví i Bilal - doprovod tvoří hlavně klavír, ale jinak nevím, co o téhle písničce říct. Přijde mi trochu o ničem, bez pointy, akorát hezké vyprávění. Už to nebudu přepisovat, ale ještě jsem se dočetla, že album podle Millera není o lásce nebo sexu jako takovém, ale spíš o ženách v jeho životě, co pro něj znamenaly a tak. I když tohle beru v potaz, písnička Dang! s Andersonem .Paak mi opět neměla nic moc co nabídnout, poslouchala se skvěle, o tom žádná, skvělý rytmus, skvěle vybraný singl a je dost možný, že si tuhle písničku někdy poslechnu znova. Jen mi nemá moc, co říct. Další chytlavou písničkou je Stay. Co k ní říct, poslouchá se skvěle. Líbí se mi styl refrénu, nebo spíš jeho rymus, hezky vymyšlené. Písnička Skin je docela sexuální, ale tady se mi ten text docela líbí. Není to v tomhle ohledu žádné mistrovské dílo nebo něco, co by ve mě zanechalo nějaký odkaz nebo tak něco, ale o tomhle to ani není - ono to nemá být ničím takovým. Cinderella s Ty Dolla $ign mi připadala sampled, hned jak začala hrát, ten podkres.. ale nenašla jsem, že by si to od někoho vypůjčili, tak nevím, každopádně se mi to líbí. A ten závěr, kterým písnička končí - tak jiný, ale zároveň se tam moc hodí. Dále tu je Planet God Damn. Všechny jeho písničky se nesou v jedné vlně a zvlášť, i jako celé album, se to skvěle poslouchá - omlouvám se, že se pořád opakuju, ale tak to zkrátka je. A tahle věta si mě získala: It's my favorite song, spin it till the needle breaks. Soulmate, o téhle písničce bych opět mohla říct to samé jako o těch předchozích, ale dají se tu najít nějaké fajn věty, které jsem si zapsala. We je opět o lásce, o páru, ale tentokrát si mě tahle písnička získala. Opravdu moc se mi líbí, mimo jiné je to i singl. A můžeme tu slyšet i Cee-Lo Green, u kterého jsem se bála, že svým výrazným a silným hlasem naruší celkovou "atmosféru" písničky, ale nestalo se tak, právě naopak. Ani nevím proč, ale fakt se mi tahle písnička líbí. Na další písničku si přizval Arianu Grande, na písničku My Favorite Part, a ta písnička je fakt hezká, jen mi tam moc nesedí ta Ariana, nebo spíš - tady nastává ten problém, kterého jsem se bála u Cee-Lo Green, u kterého jsem byla příjemně překvapená, Ariana si tam prosadila ty svoje hlasové šmodrchánky a nebo co to je a sice zpívá hezky, ale tohle mě na ní už docela začíná vadit. No, nezkazila to tolik, takže ta písnička se mi i tak líbí, ale k její části mám nějaké výhrady. Poslední písničkou je God Is Fair, Sexy Nasty. A na tenhle track si přizval Kendricka Lamara, od kterého si chci poslechnout min. jeho posledné album, o kterém jsem toho tolik slyšela. No nic, tahle písnička je fajn a zakončená je vyprávěním ženy, které je podkresleno klavírem a tohle vyprávění zakončuje celé album .Tahle část, vsuvka, říkejte si tomu, jak chcete, se mi velmi líbila, i když na tohle "povídání ze života" fakt nejsem.
Závěrem ještě něco málo o tom, co si myslím o celém albu. I když to Mac Miller neprezentuje jako album o lásce, láska je jedním z hlavních témat v něm obsažených. Já úplně nevyhledávám písničky zabývající se tímto tématem, jelikož mi málokdy mají co nabídnout. Bohužel, ani v tomhle případě se toho moc nenašlo. Já mám radši texty o něčem jiném, ale zároveň, našly se tu pasáže, které se mi líbily, album se zabývá v podstatě jedním tématem, takže je zajímavé sledovat myšlenky zabývající se jednotlivými "podtématy". Ale nebylo tu nic, co by mi šlo proti srsti a vyloženě se mi to nelíbilo. Líbí se mi celý nádech alba, ten doprovod je úžasný a moc se mi to líbí, takže určitě budu vyhlížet jeho budoucí tvorbu. Nejlepší písničky z alba asi vybrat nemůžu, k těm, které se mi líbily víc, už jsem to napsala. A jaké mu dám tedy hodnocení? Takových 65% minimálně, si zaslouží. Možná i skoro k těm 70%.
Dokážu si představit, že si tohle album ještě někdy pustím. A rozhodně mám v plánu si poslechnout i něco z jeho předchozí tvorby.

aneb další fotky, které jsem znovunalezla (ty první znovunalezené najdete zde)

Albem, na které jsem čekala a nemohla se ho dočkat, bylo Cold World od Of Mice & Men. Tahle kapela vznikla v roce 2009  a tohle je jejich 4. album, to vyšlo 2. září tohoto roku. Já je začala poslouchat celkem nedávno, až během posledního roku, tedy v době, kdy jsem začala poslouchat většinu mých oblíbených interpretů. A narazila jsem na ně díky youtube přes Rise Records. Kapela má pět členů, bubeníka Valentina Arteaga, kytaristu Phila Manansala, kytaristu Alana Ashby, basistu a zpěváka Aarona Pauleyho a zpěváka Austina Carlileho. Aaron zpívá hlavně výšky, některé refrény, Austine se zaměřuje na scream, konkrétně myslím mid scream, ale mimo jiné zpívá i normální vokály. A často zpívají spolu zároveň, takže se jejich hlasy doplňují.

A cesta mohla začít. Všichni náš vlak stihli a někteří, včetně mě samořejmě, neodolali a museli si dát kafe. Nic mi nemohlo zlepšit náladu víc, jak tyhle stylové hrnky, do kterých jsem se naprosto zamilovala.


Hned, co jsme si hodili věci na hostel, vyrazili jsme na prohlídku do České televize na Kavčí hory. Musím říct, že to bylo zajímavé nahlédnout tam aspoň takhle trošku. No, a kdo by nechtěl vidět pravé kulisy z Kouzelné školky, že jo? Mimo jiné jsme zahlédli i Ondřeje Vetchého a viděli jsme Barboru Polákovou přímo při natáčení nějakého pořadu pro děti, no, obdivuji ji, že dokáže hrát, když se na ni při tom dívá víc jak 20 lidí navíc, ale že to byla Poláková mi došlo až potom, ne že by na tom záleželo. Každopádně to tam bylo zajímavé.




Po projití Kampy jsme zašli i k Lennonově zdi. Ten název mě vždycky odrazuje, i když street art a tyhle věci mám fakt ráda. I tentokrát se tam našlo pár mých oblíbených "citátů". (vím, že jsem v tomhle ohledu dost zaujatá, ale pardon)


Každý večer jsme také navštívili nějaké to divadlo. První večer jsme zašli na hru Garderobiér do divadla Bez zábradlí, druhý večer potom na Expres na západ do Ungeltu a poslední večer na Zkrocení zlé ženy do divadla Na Vinohradech. O těchto představeních se chci rozepsat v samostatném článku, jelikož některé mě opravdu příjemně překvapily.

Před prohlídkou samotného Hradu jsme museli projít ještě kontrolou - úplně jsem zapomněla, že teď kontrolují každého, kdo tam jde. Naštěstí nebylo moc hezké počasí a bylo dopoledne všedního dne, takže tam moc lidí nebylo. Na Hradě, v Katedrále i v Zlaté uličce jsem sice už byla, ale ono není na škodu se tam jít podívat zase. Pražský hrad je dechberoucí a taktéž katedrála sv. Víta, i když na katedrály, kostely a podobné nejsem, to "vybavení" mě opravdu nijak nezaujalo, ale z architektického hlediska je to dechberoucí stavba. A potom Zlatá ulička, která prostě stojí za projití, v těch malých domečcích si člověk přijde jako panenka.


Taky jsme měli zajištěnou prohlídku Národního divadla, sice jsme tam nešli na žádné představení, ale aspoň jsme si ho prošli. V Národním jsem jednou byla, jako malá, ale tuhle velkolepost jsem si nepamatovala.

Říjen už nastal, měsíc Halloweenu a začátek pořádného podzimu, a do kin jde, jako každý měsíc, spoustu nových filmů. Jako obvykle jsem pro vás vybrala tři, které mě osobně zaujaly nejvíc, a potom jsem sepsala seznam všech filmů, které jdou u nás do kin. A na konci článků můžete najít pár slov k mé neaktivitě na blogu.